Přítel do Magadanu jel,
podniknul cestu, podniknul cestu.
Jakej měl důvod? To, že chtěl,
ne nástup trestu, ne nástup trestu.

Ne že by měl snad potíže,
ne že by natruc odjížděl,
ne aby vytřel lidem zrak,
jel tam jen tak.

Člověk by řek: Proč frajeří,
co mu tu schází, co mu schází?
A tam je pustý pobřeží
a v lágrech vrazi, a v lágrech vrazi.

Na to mi řekne: Nevěřím,
v Moskvě jich není o nic míň.
Odjede do Magadanu,
já zůstanu.

Ne že bych se snad cesty bál.
Umím se ohnat i držet ránu.
A přece jsem se nevydal
do Magadanu, do Magadanu.

Budu tu zpívat pro lidi
o tom, co on tam uvidí,
co já jsem jakživ neviděl.
A on tam jel.

Můj přítel odjel, už má klid.
Útek svý smůle, útek svý smůle.
Dozorce nebude ho bít,
jel z vlastní vůle, jel z vlastní vůle.

Mně pánbůh taky úděl dal,
co kdybych ale nečekal
a odjel do Magadanu
k samýmu dnu.