Modro jsem nadechnul.
Z úst se mi valil hned
bílý opar a v oblaka zkřehnul.
Nade mnou nebem plul,
pod nohy se mi plet.
Závěj lákala, abych si lehnul.

Smutkem zachvěl se vzduch, zrovna jako by zazpíval teskně
o zmrzlém vozkovi, který ve stepi zůstane stát.
Slunce, ten žlutý kruh, k smrti mrazem ho kolébá ve snech,
nikdo mu nepoví, ať se vzbudí, že nesmí tu spát.

Ruskem jsem nohy vlek,
sněhovou vichřicí,
věděl jedno - že uvíznout nesmím.
Zachraň mě, dej mi lék
na mráz i vánici!
Dej mi sílu, ať neklesnu, nespím!

Chudák vozka to vzdal. Když tak dlouho se sníh kolem míhal,
nejspíš se rozpomněl na Krista, na lásku, na soucit...
Však by se rozehřál, kdyby byl koně pořádně švihal!
Jenže on srdce měl, a tak zmrznul, že nechtěl je bít.

Prosekat led si dám,
do vody nahlížím,
vidím se, zavírám oči.
Skončím to! - povídám.
Topím se v samých lžích!
Dám si poslední rundu - a skočím.

Duše, ať propitá, přece nahá by zimou se chvěla.
Skočit sám, to je zjevně o moc lepší než otupěni.
Něčím se zalykám. To má duše se dere ven z těla.
Vyletí - pohřběte mě. Kdyby uvízla, pomozte jí.

Sněhové pápeří
moji zem opájí,
vločky pijákům mezi rty sládnou.
Vozkové frajeři
do koní švihají.
Ti, co nepijou, po cestě padnou.