Když po potopě voda zase klesla
zpět k oceánu v proudu zpěněném,
tu z víru pěny láska náhle vzešla
a vstoupila na hříšnou pevnou zem.
Pak do vzduchu se jako pára vznesla
a beze stop se rozplynula v něm.

A mezi námi blázni ještě jsou,
kteří se klidně zplna nadechnou,
ne s obavou, ne s nedočkavým spěchem.
Myslí, že prostě jenom dýchají,
přitom se ale strhnout nechají
jiným, jen stejně přerývaným dechem.

Já jsem loď a větrem dám se hnát,
dlouho budu s větrem zápolit,
nežli poznám, že je milovat
totéž jako dýchat nebo žít.

Čekají na mě dlouhé bludné pouti.
Ta láska, to je země veliká.
A rytíř, který do služeb k ní vstoupí,
už nesmí váhat ani utíkat.
Svůj klid a spánek musí nabídnouti,
loučením, steskům musí uvykat.

Pomatené však nelze zastavit,
když rozhodli se jednou vyslovit
bez výhrad souhlas s jakoukoli cenou,
za kterou nikdo nesmí porušit
neviditelnou, čarodějnou nit,
již mezi sebou mají nataženou.

Severák je učí pevně stát,
šlehá tváře, srdce opije.
Ten, kdo ztratí schopnost milovat,
ten už nedýchá a nežije.

Cožpak se lidským hlasem dokřičíme
milenců, když se z lásky pominou?
Lhostejní rány sčítají jim líně
až po kapičku krve jedinou.
My voskovice do hlav postavíme
těm, kteří velkou láskou zahynou.

Ty duše znějí hlasem jediným,
to pro ně mají vůni květiny,
jejich dech věčnost nesvírá svou tíhou
a vždycky na ně čeká setkání
na vratkých křižovatkách poznání,
na vratkých mostech světa vezdejšího.

Polštáře zlatých lánů stelu jim,
ať jejich zpěv mi zazní jako dřív,
protože dýchám - tedy miluji,
protože miluji - jsem tedy živ.