Vprostřed svíček a modliteb podvečerních,
mírových ohníčků, válečných trofejí,
žily děti, co o bitvách věděly z knih,
v kruhu svých malých ztrát, velikých nadějí.

Děti vždycky moc mrzí
ten nezralý věk.
Boule znali jsme brzy,
tu daň šarvátek.

Šaty látaly mámy
a my vedle nich
jsme se dávali zmámit
nad příběhy z knih.

Naše pačesy na čele slepoval pot,
sladce píchala u srdce každá z těch vět.
Jakou příchuť má zápas a boj o život,
jsme si nechali od stovek stran vyprávět.

Z války už zbyla jen
ozvěna z dálavy.
Aspoň toužebný sen
nosil nám představy,

jak se rozvine šik
k obraně hranice,
jak zní bojový ryk,
co je hlas polnice.

V ohni požárů, loučí a táboráků
naše povahy tvrdly i bez oceli.
Role zbabělců, jidášů, darebáků
v dětských hrách vždy jsme svěřili nepříteli.

Padnout do bláta štít
bychom nenechali,
láskou k dámě své žít
jsme si přísahali,

chtěli bránit své bližní
a přátele mít.
A svůj vzor nedostižný
jsme hráli vždy my.

Jenže život se nedá žít ve vlastních snech.
Tolik zla chodí kolem, tak bezbranné chraň.
Všechny dětinské představy za sebou nech.
Abys získal svůj meč, mrtvým rozevři dlaň.

A až zděděnou zbraň
poprvé potěžkáš,
potom pochopíš sám,
na co máš, na co máš.

Buď se vzdáš bez boje,
nebo budeš se rvát.
Poznáš sám, co to je
opravdu bojovat.

A až bolestí budeš nad přítelem řvát,
který nikdy už víc nesedne na koně,
až si v zoufalství pomyslíš, že bys byl rád,
kdybys do prachu skácel se ty místo něj,

potom počítej s tím,
že teď už rozeznáš
pod hledím spuštěným
krutou umrlčí tvář.

Po světě zlo a lež
chodí s ní, už to víš.
Za nimi nalezneš
supy a hřbitovy.

Jestli cenu a chuť slaných slz dobře znáš,
jestli cestu ti prosekal meč po otcích,
jestli v boji jsi už vyzkoušel, na co máš,
tak jsi se od dětství učil žít z chytrých knih.

Jestli jsi vydržel
nezaplát jako vích,
jestli jsi přihlížel
popravám nevinných,

mizerům, potvorám
nikdy vlas nezkřivil,
potom snad nevíš sám,
proč jsi žil, proč jsi žil.