Na vlajce lebka, pod ní hnát a hnát.
My rvem se s bouří, rvem se s nepřítelem.
My umíme už plachty zalátat
i díru v trupu ucpat vlastním tělem.

Eskadra celá v patách pluje nám,
tak máme umřít nebo dožít vkleče?
Šklebí se na nás ale kapitán:
„To ještě není, to není večer!“

Fregata čelní už je na dostřel
a z levoboku vyrazil jí plamen.
Nač dlouze mířit, salva ze všech děl!
Dostala zásah, zase štěstí máme.

Pluje však dál, když dým se rozplynul.
Nám vítr slábne, do lodi teče.
Jen kapitán nám klidně pokynul:
„To ještě není, to není večer!“

Teď viděj nás už v dalekohledech,
jaký jsme černý, umouněný, vzteklý.
Jen nesmějí nás vidět v okovech,
to radši rázem klesnem do předpeklí.

Loď lehá na bok, ke dnu už chce jít.
Teď čas je začít o záchranu brečet.
Kapitán křiknul: „Háky připravit!
To ještě není, to není večer!

Kdo není zplihlej hadr, kdo chce žít,
ať chystá ruce na krvavou dřinu.
A krysám dávám rozkaz vyskočit
a pod nohy se neplést mužům činu!“

A krysy samy řekly: „Proklatě,
nač hloupě lézt do beznadějný zteče?“
My přirazili bokem k fregatě,
vždyť ještě není, vždyť není večer.

Ten pocit, že se dá jen útočit,
do bambitek i srdcí jiskry křesal.
My, nože v zubech, slzy na očích,
se hnali vpřed a vzadu koráb klesal.

Nás ale ke dnu nikdy nepošlou,
zůstanem volný do poslední křeče.
Vždyť všechny mořský vlny s náma jsou
a kapitán měl pravdu, není večer!