Plavčíkům lana kůži z dlaní rvou
a moře cení řady bílejch zubů,
burácí vítr - a vtom najednou
vykřikne někdo: „Člověk přes palubu!“

A hned rozkazy zněj, zvonky zvoněj.
„Stop! Vylovit! Ošetřit!
Jestli je chlap, líh lejt do něj,
a jestli ne, lihem třít!“

Když bohužel znám jenom pevnou zem,
záchrannejch akcí nedočkám se asi.
Na člunu nikdo nepopluje sem
a nikdo poplach pro mě nevyhlásí.

Řeknou jen: „Plnej vpřed, ať to šlape,
ať držíme jízdní řád!
Načpak se zdržovat s chlapem,
když byl tak hloupej, že spad!“

Pak moje loď mi bude ujíždět,
protože na ní lidi z nóbl klubů
pospíchají a koukají jen vpřed,
je nezajímá, kdo spad přes palubu.

Kolem válej se konvoje lodí,
žádná nechce svůj běh zadržet.
Že někdo spad, tak to chodí,
takovej holt už je svět.

Mě neste, řeky, do moře, až tam,
kde na hřebenech vln se houpat budu.
Tam pro mě spustí čluny kapitán.
Já ucítím zas pod nohama půdu.

Hák mě zachytí za šosy mantlu,
ten se hodí, i když nehřeje.
Já zmodralý prsty zatnu
do člunu svý naděje.

 
 
 
 

 
 
 
 

Teď na palubě smím zas pevně stát.
Dali mi tabák, esšálek a lžíci.
A dobře vím, že kdybych zase spad,
tak znova kruh mi hoděj námořníci.

Musej občas jen dřít, sušit hubu,
s bouří rvát se a bezbožně klít,
toho, kdo spad přes palubu,
však nenechaj utopit.