Zůstávám pozadu o půl slova,
pod sebou vychrtlou herku mám.
Jako zbrojnoš se nesmím už chovat,
když teď spíš na šaška vypadám.

Kdysi jsem jezdil jak velkokníže
na koni, pod nímž se třese zem,
dojem jsem dělal i na rytíře
pevným a vznešeným posezem.

Ale jednou mi někdo vpád do týla
a já ze sedla letěl jak míč.
Mému pádu se řehtala kobyla
a mou tvář zprudka pohladil bič.

V řevu bitvy tři divocí jezdci
kolem se přehnali vzápětí
jako výstraha, ať příště nechci
v ničem se vyrovnat knížeti.

Už mě nehledejte na bitevním poli.
Nemám brnění a sebrali mi štít.
Jsem teď snadný cíl pro kohokoli,
kdo by si chtěl z kuše vystřelit.

Ležím v smradlavém chlévě na hnoji,
žádné svaly, jen šlacha a kost.
K vojsku nikdy se nesmím už připojit
za svou jedinou nerozvážnost.

Jsem jak nemocné, prašivé zvíře,
kopne mě poslední povaleč.
Ale možná i sám velkokníže
jednou pocítí, jak chutná meč.

Obral jsem hlídku o rezavé zbraně.
Jen jeden kůň tu koukal přes žlaby,
vychrtlý starý valach. Skočím na něj,
patami kopnu ho do slabin.

Nemusím přece jezdit v póze knížete.
Nemusím vůbec sedět na koni.
Jen když mě na bitevním poli najdete,
nežli té bitvě konec odzvoní!