Jeden plod kdysi nadarmo zrál,
kmenem předčasně začali třást.
Jeden člověk zas nezazpíval,
ani nerozpoznal, že má hlas.

Snad že štěstí se neusmálo,
snad že osud mu odmítl přát,
struna napjatá natrvalo
náhle praskla, jen začala hrát.

Nesměle do strun prvně sáh,
jenže ten akord nedotáh.

Zněl první tón a nedozněl,
nikdo se nepozastavil,
jen kocour myši chytat šel
a pes, ten vyl...

Může se tomu kdo chce smát,
že svůj vtip nedopověděl,
nestih své víno ochutnat,
vlastně ho sotva v ústech měl.

Ještě váhal a žil v pochybách,
jestli je na souboj připraven.
Jako pot z pórů po kapičkách
duše drala se skrz kůži ven.

Teprv vyzkoušel svůj první chvat,
teprv ulomil svůj první hrot,
teprv učil se pravidla znát,
sudí dosud mu nepřipsal bod.

Chtěl hledat v hlubinách a v tmách,
jenže to nikam nedotáh.

Ani pruh světla, ani dno
nestačil nikde vyhledat,
ani tu svoji jedinou
nestih mít rád.

Může se tomu kdo chce smát,
že se tak štval - a naplano,
že to, co nestih prozkoumat,
zůstalo neprozkoumáno.

Namouduši, ten příběh se stal.
Věřil na lásku, na čistý styl.
Proto verše jí do sněhu psal,
sníh se už bohužel rozpustil.

Tehdy ovšem ho padalo dost,
navíc mohlo se do sněhu psát.
Velké vločky jen jí pro radost
snažil se mezi rty nachytat.

Pro ni chtěl sáhnout po hvězdách,
jenomže nikam nedosáh.

Nadarmo k tomu mámení
pták mával křídly, kůň se hnal
a Pannu, jeho znamení,
studený vesmír objímal.

Může se tomu kdo chce smát,
že scházely mu vteřiny,
jediný centimetr snad,
v řetězu článek jediný.

Řekněte mi, proč je to tak.
Mužem se tomu spolu smát.
Proč v běhu kůň a v letu pták,
proč náhle pad? Proč náhle pad?