Byl jsem zaživa chlap jako jedle,
jakej těžko se dá škatulkovat,
rovná páteř a fest kolena,
co jsem nebožtík, jsem ale vedle,
moje achilovka mramorová
šroubem je k podstavci chycená.

Těžko setřesu kamenný svaly
a tu achilovku od podstavce
sotva kdy dokážu odtrhnout.
Kostru z oceli dovnitř mi dali,
pak ji betonem zalili hladce,
abych nikdy už nemoh se hnout.

Chlubival jsem se tím, že jsem vazba.
Teď mě mrzí,
jak mi hned nedošlo, že co čas dá,
vezme brzy,

že mi hned po smrti milý bližní
neprominou
a že mi poříděj vazbu knižní
i tu jinou.

Jen jsem úspěšně vypustil duši,
moji příbuzný z přičinlivosti
masku posmrtnou pořídili,
potom bádali, jestli se sluší
nechat mi vysedlý lícní kosti,
a pak sádrou je zaoblili.

Nic jsem nevěděl o nebezpečí,
že si úpravně, úhledně, vkusně
ještě po smrti dám život vzít.
Teď mi najednou bez dlouhejch řečí
dali bezkrevnej, bezzubej úsměv,
co z něj vane jen mrtvolnej klid.

Já se vyhýbal každýmu, kdo měl
chuť mě koupit,
dělat zlacenou škatulku pro mě
bylo hloupý.

Teď mi stloukají škatulku z fošen
funebráci,
ještě těšej se na pěkný groše
za tu práci.

Potom do roka, snad taky do dne,
masový slavnostní shromáždění
uctilo památku zpěváka.
Jako znamení, že už jsem hodnej,
mám teď pomník, a při odhalení
z pásků jsem oslavně zakdákal.

Celá režie dopadla skvěle.
Záře lamp na mě včas ze střech sklouzla,
z tlampačů zvuky se linuly
a můj hlas, zoufalstvím ochraptělej,
známý moderní technický kouzla
změnily v příjemnou fistuli.

Sotva si povšimnul někdo z vás,
že jsem němej,
když vám všem do uší řval můj hlas
vykleštěnej.

Ze slávy dostal jsem pevný mříže.
Strhnout plentu!
Nelíbil jsem se vám, chcete vzhlížet
k monumentu.

Kontur se blíží zlým, těžkým krokem
a já rozhod se v šíleným chvatu,
že si s ním role dnes vyměním.
Sklo se řinčivě sypalo z oken,
když jsem s výkřikem odtrhnul patu,
z kostry se odlouplo kamení.

Svařená konstrukce nahnula se.
Jen mě zastavte, zkuste to, pojďte,
komu vadí ten divoucí div!
Pak jsem padnul a svým pravým hlasem
z rozbitejch tlampačů ještě chroptěl:
„no tak vidíte, přece jsem živ!“

A ten pád pokroutil žebra kostry
bez milosti,
z kamene vyhřezly moje ostrý
lícní kosti.

Možná se v žulový mrtvý kráse
jinejm líbí,
ale já musel jsem vyjít zase
mezi lidi.