Už ruce přestaly se třást.
Ted vzhůru hnát.
Už sklonil se strach nad propast
a pak tam spad.

Já sklouznul, ale nesletěl,
tak dál, jen dál.
Vždyť každý vrchol na světě
se zvládnout dá.

Z těch cest, kde nikdo nechodí,
je jedna má.
Z těch hor, co nikdo nedobyl,
chci jednu já.

Ať jména těch, kdo tady pad,
mi skrývá sníh.
Já přece nemám důvod stát
se dalším z nich.

Svah modře září a své ví.
Mlčí jak hrob.
A žula hlídá tajemství
všech dávných stop.

Já chovám víru nezdolnou,
když kráčím vpřed,
že slova stejně čistá jsou
jak sníh a led.

Ještě si mockrát vzpomenu
za spoustu dní,
jak pochybnost jsem překlenul
a skončil s ní.

V šepotu vody slyšel jsem,
že správně jdu.
A v který stalo se to den?
No ve středu.