Už jaro začínalo,
už scházelo jen málo
a duše by se mohla rozletět.
Vtom přitáhnou dva chlapi,
no takovýdle tlapy,
a řfkaj: „Pudeš s náma, a hned ted!“

Já staršinu jsem prosil ze všech sil,
aby mě z toho jara nevozil.

Jo, dotírali na mě,
já ale ztratil paměť
a do května si na nic nevzpomněl.
Pak naráz všechno v pytli,
už Káťu taky chytli,
ted prokurátora má místo mě.

I když jdu ke dnu, zpod mříže a pout
chci koutkem oka jaro zahlídnout.

Zas vagóny se ženou
tou zemí roztouženou,
zas přes výhybky kola rachotěj
a do okýnka zblízka
mi zamávala břízka,
tak jako když mi říká: „Tak se měj“.

A z náspu na mě kluci halekaj.
Proč musím jet pryč z jara, když je máj?

„Pojd, zdrhnem“, říkám Kátě.
A ona, že nás zmlátěj.
Ne bez jara žít nechci, to je zlý!
„No dobrá“, řekla lehce,
„když nechceš, tak nechceš“.
A do tajgy jsme v noci utekli.

Ta uvítala nás a zvala dál.
Tak takovýhle jaro jsem si přál.

Než dva dny vypršely,
už zas mě strážný měli,
co jako psi se dočuchali stop.
Jak psi se hnali ke mně,
pak svázali mě pevně
a blátem vlekli jako shnilej snop.

Až ted to bude doopravdy zlý,
když komplet ze všech jar mě odvezli.