V žlutý žhavý Africe
od nějaký doby
do života vkradly se
různý nezpůsoby.

Říkal slon, že je to tam
jako před potopou.
Jeden žirafák se vám
schází s antilopou.

Hned rozlehnul se řev a jek
a jenom starej papoušek
se zlostně ozval na větvi:
„Je velikej, tak už ví svý.“

„Rohy, ty mi nevaděj,“
mladík zuby cení,
„druhů sic je habaděj,
jsou však rovnocenný.

Když ji moje rodina
nebude mít ráda,
až paznehty nespíná -
vzdám se svýho stáda.“

Hned rozlehnul se řev a jek
a jenom starej papoušek
se zlostně ozval na větvi:
„Je velikej, tak už ví svý.“

Antilopí tatíček
nechce toho zetě.
„Píchni jako řízni,“ řek,
„zvrhlost vládne v světě.“

Žiraf, těch se zmocnil strach
ze zvrácenejch sklonů.
A tak párek v líbánkách
sídlí u bizonů.

Hned rozlehnul se řev a jek
a jenom starej papoušek
se zlostně ozval na větvi:
„Je velikej, tak už ví svý.“

V Africe už není ráj.
Žirafy to mrzí.
Pro strarej svět prolejvaj
krokodýlí slzy.

Není ale zastání
v časech bez zákona.
Dcerka se jim bez ptaní
vdává za bizona.

Snad žirafák se pomejlil,
spíš ale tím vším vinnej byl
ten co se ozval na větvi:
„je velikej, tak už ví svý.“