Kus běh, pak skok-chuť ke vstávání žádná.
Mám písek v hubě, slzy ve vočích.
Těch dvě stě dvanáct, to je vejška zrádná
a já ji nedokážu přeskočit.

Takhle to chodívá človíčku.
Sport, ten má logiku jedinou -
Že jseš nahoře jen chviličku
a pak zřítíš se na samý dno.

A já sním to zapovězený jablíčko,
aspoň na chvilku si potykám se slávou.
Jen ať všichni se odráží levičkou,
já zas chodím na odraz přes pravou.

Kus běh, pak skok - při pádu závodníka
se píská, lid se těší na křeče
a trenér pěkně bez ohledu říká:
„Ty skáčeš jako dálkař, člověče!

Pravou se odrážet - jaktože
moh tě ten blbej styl napadnout!
Ty se chceš udržet nahoře?
Ty se zřítíš na samý dno!“

Ale já zatlačím slzu pod víčko,
Povím mu svoji pravdu, snad svéhlavou:
Oni všichni se odrážej levičkou
a já chodím na odraz na pravou.

Kus běh, pak skok - a Kanaďan jen září,
že dneska bude dobrej výsledek.
Já skáču druhej pokus, laťku srážím
a trenér mi už zcela tvrdě řek:

„Budeš z kádru hned teď vyřazen
jako chlap nevděčná, pitomá,
jestli nechceš hned s odrazem
pěkně přes levou, jak se to má.“

Udělám třeba rád něco s přípravou,
nebudu počítat s žádnou úlevou,
mám však právo se odrážet přes pravou,
nedám se opravit na levou.

Už publikum se svorně pochechtává
a v kanálu mi radí hledat skrejš...
Já běh a skok - a dvě stě dvanáct dávám!
Teď můžete tu laťku šoupnout vejš!

Třeba jsem si sval poranil,
ale ať zůstanu pajdavej.
Přece jednou jsem nahoře byl,
ot toho mě těžko odstavěj.

Takže sněd jsem zapovězený jablíčko,
aspoň chvilku jsem si potykal se slávou.
Jen ať všichni se odrážej levičkou,
já zas chodím na odraz přes pravou.