Tam v Průsmyku skalním, kde vítr je jediná síla,
kde tyčí se sráz, na který nikdo z nás nepronik,
tam blaze a šťastně si veselá, veselá ozvěna žila
a slyšela na lidský křik, na živý lidský křik.

Když samota zlá sevře hrdlo a omotá sítí,
a sklíčený vzdech jen taktak rozezní ovzduší,
to volání o pomoc ozvěna zázračně, zázračně chytí
a přátelům donese a zesílí do uší.

To nebyli lidi, co odvary z durmanu pili
a do tichých hor hnali se s dusotem, s pokřikem,
a ten živý hlas, ten si umlčet umínili.
Chytili ozvěnu, ústa jí ucpali roubíkem.

V té zábavě kruté a krvavé ozvěnu bili a bili
a kopali do ní, a přece se neozval křik.
Pak ji utichlou před rozedněním zastřelili
a proud kamení jako proud slzí se rozestřík.