Měl jsem tátu, mámu, tetu
na Arbatu - ted tam bejt!
Jenže ležím v lazaretu,
fáčem pěkně svázanej.

Jenom se sestřičkou Klávou
bavíme se praštěně.
Umřel soused, co byl vpravo,
a ten vlevo eště ne.

Jednou zadíval se trochu
na mě ten, co vlevo byl.
Povídá mi: „Poslyš, hochu,
kdo ti nohu ukrojil?“

Todle nejni pravda, že ne?
Co bych já ted za ni dal!
„Jenom prsty uřežeme“,
přece doktor povídal.

Jenže von byl sketa děsná.
Vzal si nohu na paškál.
Třeba v horečce a ze sna
žvanil vo ní pořád dál.

„Budeš chromajzl a mrzák,
manželka ti uteče.
Koukni“, žvejkal ten chlap drzá,
„do zrcadla, člověče“.

Nebejt kripl a mít šanci
aspoň chvilku z lůžka slézt,
já bych tomu ukecanci
prokous hrdlo, na mou čest!

Nechtěla říct ani Kláva,
jakou mám ted podobu.
Škoda, že můj soused zprava
vzal si pravdu do hrobu.