Břečťanem napořád pokryl se celej hrad,
jako kdyby měl zelenou deku.
Jenže kámen, ten k nám promluví ještě rád,
chladná minulost bude nám vypravovat
O bojích, vítězstvích zašlejch věků.

Čas to hrdinství neskryl jak země.
Kdybysme chviličku kopali
nebo za hrdlo stiskli ho pevně,
však nám svý tajemství odhalí.

Po sterejch nesnázích sterej pot vyrazí,
přes sterý zákazy oživnou obrazy -
rytíři, turnaje, tajemný úkazy,
ve starejch legendách svět se zas odrazí.

Chystej vnímavý ucho a chápávej zrak,
starejm nápěvům vzdej řádný pocty.
Láska zas láskou zůstane tak jako tak
i v tý tvý daleký budoucnosti.

Byla tětiva doběla rozpálená,
ocel praskala pod ranou meče,
smrtka na kopích seděla rozkročená,
všechny soupeře srážela na kolena,
ti pak o milost prosili vkleče.

Ale ne každej z vítězů zdatnejch
dal se duševní dobrotou vést,
i když před podlou lží lidí špatnejch
zmužile obhájil svoji čest.

Je to krása, když kůň unáší na hřbetě
k divokejm soubojům, ke sladký odvetě,
je to krása, když vis, odkud šíp přiletěl,
a ne když zbabělec zezadu bodne tě.

Ve vašich časech je možná bit darebák,
čarodějnice vám pokoj dají.
Zlo však zůstává zlem, řekněte, je to tak,
v dalekým budoucím zemským ráji?

Zbabělec za sto let bude zas zbabělcem,
zrádce zrádcem, těm jen pohrdání,
válka válkou a nepřítel nepřítelem,
vězení vězením, svobodu všichni chcem,
vždycky s nadějí hledíme na ni.

Tyhle pojmy, ty neskryla země,
kdybysme chviličku kopali,
jako krev z hrdla, stisklýho pevně,
věčnejch vášní se proud vyvalí.

Od věků do věků musíš se smířit s tím:
boj je bojem a nenávist nenávistí
a je dobře, když nic netratíš ze svý cti
a když druh statečnej záda ti zajistí.

Za trochu prostejch pravd vytáhnem do boje,
ságy, zkazky v nás ožijou zase.
Dobro je neměnný, vždycky to dobro je,
v minulejch, v budoucích, v dnešních časech.