Můj černej člověk v šedým převlečníku byl z ministrů a jindy z domovníků. Jako zlej šašek vždy se nově šatil a bez výstrahy pod žebra mě mlátil. Když s úsměvem mi křídla přelámali, já řval a chroptěl, taky jakej div. Když bolest s bezmocí se do mne daly, už jsem jen šeptal: Aspoň že jsem živ. Já pověrčivě uvěřit se snažil, že všechno přejde, říkal si „to nic“ a pronik občas do těch kanceláří, kde slibuje se, že už nikdy víc. A kolem zástup čumilů si šuškal: „My v Ťumeni a on je v Paříži! Jak to, že dávno nezenou ho z Ruska? Šéfstvo se asi bojí potíží.“ Že přej si stavím vily jako hrady a prachy si snad doma tisknu sám. Jen vezměte si klidně bez náhrady tu celu tři plus jedna, co tu mám. A básníci, mý slavný kamarádi, mluvili ke mně tónem otcovským a trochu shůry dávali mi rady, že „křik“ a „vzlyk“ je otřepanej rým. Až ve mně praskly trpělivý žíly. Já začal jsem si tykat se smrtí. Kdyby ji křik a chrapot neplašily, jde na věc, už se kolem nevrtí. Já zodpovím si všechny svoje viny a neutíkám soudu, nemám strach. Vždyť změřil jsem svůj život do vteřiny a káru, i když s obtížema, tah. Vím ale, co je lež a co je svatý. To jsem už dávno naučil se znát. Pro mne jen jedna cesta, hoši, platí, a tak si nemám z čeho vybírat.
© Milan Dvořák. Překlad, 2006