Můj černej člověk v šedým převlečníku
byl z ministrů a jindy z domovníků.
Jako zlej šašek vždy se nově šatil
a bez výstrahy pod žebra mě mlátil.

Když s úsměvem mi křídla přelámali,
já řval a chroptěl, taky jakej div.
Když bolest s bezmocí se do mne daly,
už jsem jen šeptal: Aspoň že jsem živ.

Já pověrčivě uvěřit se snažil,
že všechno přejde, říkal si „to nic“
a pronik občas do těch kanceláří,
kde slibuje se, že už nikdy víc.

A kolem zástup čumilů si šuškal:
„My v Ťumeni a on je v Paříži!
Jak to, že dávno nezenou ho z Ruska?
Šéfstvo se asi bojí potíží.“

Že přej si stavím vily jako hrady
a prachy si snad doma tisknu sám.
Jen vezměte si klidně bez náhrady
tu celu tři plus jedna, co tu mám.

A básníci, mý slavný kamarádi,
mluvili ke mně tónem otcovským
a trochu shůry dávali mi rady,
že „křik“ a „vzlyk“ je otřepanej rým.

Až ve mně praskly trpělivý žíly.
Já začal jsem si tykat se smrtí.
Kdyby ji křik a chrapot neplašily,
jde na věc, už se kolem nevrtí.

Já zodpovím si všechny svoje viny
a neutíkám soudu, nemám strach.
Vždyť změřil jsem svůj život do vteřiny
a káru, i když s obtížema, tah.

Vím ale, co je lež a co je svatý.
To jsem už dávno naučil se znát.
Pro mne jen jedna cesta, hoši, platí,
a tak si nemám z čeho vybírat.