Podél srázu, podél propasti, moji koně, koně vraní
tupým bičem jako šílený vás šlehám, popoháním.
Nějak vzduch mi v plicích schází, lokám mlhu s nocí temnou
opojení z vichřice mi šeptá: Konec, konec se mnou!

Trochu zvolněte mi, koně, trochu zvolněte mi
vždyť ne bič, to já velet vám.
Jenže divoké mám koně koně, k nezkrocení,
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám.

Tak ještě je napojím, ještě pár slov připojím
ještě alespoň na chvíli na kraji postojím...

Bude po mně, jako pírko uragán mě z dlaně smete.
Ranním sněhem povezou mě smutní koně s černou hřívou.
No tak zastavte se, koně, nebo aspoň přibrzděte,
aspoň prodlužte mi cestu do příbytku posledního.

Trochu zvolněte mi, koně, trochu zvolněte mi!
Ne ten bič, to já velím vám.
Jenže divoké mám koně, koně k nezkrocení.
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám.

Tak ještě je napojím, ještě pár slov připojím,
ještě aspoň chvíli na kraji postojím...

Stihneme to - k Bohu pozdě na návštěvy nechodí se.
Tak proč zpívají mi kúry andělské tak zlobnou píseň?
Nebo to mé vlastné saně rolničkou mi odzvonily?
Nebo to já prosím koně, aby tolik nepádily?

Trochu zvolněte mi, koně, trochu zvolněte mi!
Jen ne tryskem, já vás zaklínám!
Jenže divoké mám koně, koně k nezkrocení,
Sotva už dožiju, sotva uň dozpívám.

Tak ještě je napojím ještě pár slov připojím
ještě alespoň na chvíli na kraji postojím...