Mám všeho dost, už se unavím snadno,
ani ty písně mi nejdou jak dřív,
chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno,
někam, kde nikdo mě nezaměří.

Kamarád nalil mi štamprli velkou,
povídal: tohleto spraví ti chuť,
zejtra tě u vodky seznámím s Věrkou,
pak s Věrkou usni a s vodkou se vzbuď.

Ale všechno je marný, ráno je chladno,
z Věrky i z vodky jen kocovina,
chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno
a přestat vysílat volací znak.

Lezou mi z krku všichni a všechno,
hlasivky tejrat, kytaru dřít,
chtěl bych jak ponorka až na dno lehnout,
někam, kde nikdo mě nezaměří...