Svítání se jak nůž do očí zařízlo.
Sezam se otevřel, vyšlo z něj čirý zlo.
Lovci se rojili, práskaly výstřely,
nad řeku vylítly dvě vážky z oceli.
Takovou zábavu dřív jsme tu neměli.

I ten z nás, kterej dřív na kulky málo dbal,
ten co se červenejch praporků nelekal,
taky pochopil hned, že je tentokrát zle,
a tím nevídaným krvavým divadlem
se smečkou po břiše ploužil se ochable.

Že by život snad vlky měl nějak moc rád,
tím se opravdu nemůžem chlubit.
Zato smrt umí se vítězně usmívat
a má zdravý a blejskavý zuby.

Vlčí škleb na nepřátele cením a vím,
že ten úsměv si nevezmou k srdci.
Zatím na sněhu krví tetovaným
stojí psáno: My nejsme už vlci.

Jako psi stáhli jsme ocasy pod sebe,
tlamy vyjevený civěly do nebe,
odkud sršely záblesky železnejch hvězd,
jako když shůry na všechny valí se trest
vyšší bytosti, která se nemůže splést.

Ten, kdo do krve zmok v dešti olověným,
lehne na břicho, pokorně smíří se s ním.
Sníh nám pod břichem tál, krev nám prchala z žil.
Byl to člověk, ne bůh, kdo tu spoušť způsobil
a kdo zasáh i v běhu, i v letu svůj cíl.

Však bys ve chvilce poznal, co umíme, pse,
kdyby za tebou nebyli lovci!
Vlčí život, ten nám vlkům je nade vše
a psí smrt zase hodí se pro psy.

Vlčí škleb na nepřátele cením a tím
řek jsem jim, že kdo neví, ať mlčí.
Ale na sněhu krví tetovaným
stojí psáno: My nejsme už vlci.

Do lesa, vlci, a ať jste tam dřív!
Do lesa, vlci, kdo běží, je živ!
A kdo zachrání vlčata, žít bude v nich.
Já tu zdržím pár netvorů lidskejch i psích,
kterejm do hlavy stoupá pach krve a líh.

Ten, kdo dokázal přežít, je dávno už pryč.
Copak zmůžu tu sám, v tuhle chvíli už nic.
Čich mi vynechal, oči mi pokryla šeď.
Kam jste zmizeli, vlci, kdo dá odpověď,
moji žlutooký bratři, kdepak jste teď?

Ještě jsem naživu, jenže okolo mě
v zuřivejch očích zlej plamen hoří.
Jsou to psi, s námi jsou příbuzný vzdáleně.
Ty jsme znávali dřív jako kořist.

Vlčí škleb naposled do světa vycením,
zbytek tesáku z tlamy mi trčí.
Zatím na sněhu krví tetovaným
taje nápis: My nejsme už vlci.