Kalina zraje červeně,
země je dosud beze sněhu.
A jeden chlap zas do země
Na Novoděvičím si lehl.

Snad na znamení nevěřil
- to mezi lidmi se tak říká:
"kdo jenom dělal nebožtíka,
toho si smrtka najde dřív."

Ať je to jak chce, nespěchej
a povol struny, věčný dříči,
napiš a zahřej nový děj,
naživu zůstaň, Makaryči!

I mužským slza v oku stála,
když s kulkou v břiše k zemi kles,
leh na ni jako věrný pes
a nad ním - vidím to jak dnes -
ta kalina se červenala

Smrt po jednom si bere lidi
a vybírá ty nejlepší.
Už nevzdychá, už nekřepčí
náš bratr, co ji neošidí.

 
 
 
 

Kohopak se teď dotýká,
že roli Razina už cvičil...
Jo, třesky plesky, Makaryči!
Už neznám toho chlapíka.

 
 
 
 

Jen chviličku byl osud zticha
a potom zasyčel: "Tak dost!
Už ztratil nedotknutelnost,
kdo často pohřební byl host
a z rakve panychidy slýchal!

Ten, co měl tuze velkou duši
a velkou tíhu na hrbu,
že nevážil si osudu,
teď půjde - ať, co se sluší!"

Tak po své ranní lázni v páře,
před Bohem duši omytou,
potkal se s pravou smrti, s tou,
co nevyplývá ze scénáře.

Padaly hroudy jako rány,
zas každý z nás vyl jako pes
přes hory, doly, oceány,
že už je přítel pochovaný...
Jen rostl tady nad ním bez,
podzimně nahý, opadaný.