Lewis Carroll

Alenka v kraji divů

Překlad: Aloys a Hana Skoumalovi

Dolů králičí dírou

Alenku už mrzelo sedět na břehu vedle cesty a nic nedělat. Párkrát nakoukla sestře do rozečtené knížky, ale nebyly tam žádné obrázky a nic se tam nepovídalo, a co je do knížky, když v ní nejsou žádné obrázky a nic se tam nepovídá, řekla si Alenka.

Rozvažovala tedy u sebe (pokud to vůbec šlo, byla horkem celá ospalá a zmámená), zda bude dost zábavné uvít si věneček z kopretin, aby kvůli tomu vstala a natrhala si je, a tu vedle ní přeběhl Bílý Králík s červenýma očima.

Nebylo na tom nic zvláštního a nijak podivné to Alence nepřipadlo, když Králík prohodil: „Jeje! Jeje! Přijdu pozdě.“ (Když nad tím potom dumala, napadlo jí, že ji to mělo zarazit, jenže v tu chvíli jí to připadlo docela samozřejmé); ale když pak Králík dokonce vyndal z kapsy u vesty hodinky, podíval se na ně a běžel dál, Alenka vyskočila; blesklo jí hlavou, že jakživ neviděla, aby měl Králík kapsu u vesty, natož aby z ní vyndával hodinky, popadla ji zvědavost a rozběhla se přes pole za ním a šťastně ho dohonila, zrovna když pod keřem hupl do velké králičí díry.

V mžiku se pustila Alenka za ním, a jak se zas dostane ven, na to vůbec nepomyslila.

Králičí díra vedla kus rovně jako tunel a pak najednou se prudce svažovala dolů, tak prudce, že Alenka neměla vůbec kdy se zastavit a padala do hluboké jámy.

Buď byla ta jáma velmi hluboká, nebo padala Alenka tak pomalu, že měla kdy rozhlížet se kolem sebe a přemýšlet, co bude asi dál. Nejprve zkoušela dívat se dolů, kam to vlastně padá, ale nic neviděla, bylo tam tma; ohlížela se tedy po stěnách jámy a všimla si, že je tam plno polic a přihrádek: tu a tam visely na skobách mapy a obrázky. Cestou sebrala z jedné police sklenici; stálo na ní POMERANČOVÁ ZAVAŘENINA, ale zklamala se, byla prázdná. Zahodit ji, to se jí nezdálo, aby snad někoho nezabila, a tak ji při tom padání šťastně strčila do jedné poličky.

 „No ne,“ řekla si Alenka. „Po takovémhle pádu skutálet se ze schodů, to už pro mě nic nebude. To mě ale budou doma pokládat za hrdinku! Kdybych třeba ze střechy spadla, ani nemuknu!“ (To už asi ne.)

Stále hloub a hloub a hloub. Což tomu padání nikdy nebude konec?

„To bych ráda věděla, kolik mil jsem se propadla?“ řekla nahlas. „Už budu až někde u středu Země. Počkat: bude to asi čtyři tisíce mil hluboko –“ (Alenka se totiž ve škole všelico naučila, nebyla to sice nejvhodnější chvíle, chlubit se, co všechno ví, protože ji nikdo neslyšel, ale neškodí trochu si to zopakovat) „ – ano, tak daleko to asi bude – ale v jaké zeměpisné délce a šířce jsem se to octla?“ (O tom, co je zeměpisná délka a šířka, neměla Alenka ani ponětí, ale když ono to tak báječně zní.)

A potom zase spustila: „To jsem zvědavá, jestli propadnu skrz celou zeměkouli! To bude legrace, až vylezu u lidí, co chodí po hlavě! U Protichodců, myslím –“ (byla ráda, že ji teď nikdo neslyší, to slovo nějak správně neznělo) „– přece jen se budu muset zeptat, jak se to tam u nich jmenuje. Prosím vás, paní, je tady Nový Zéland nebo Austrálie?“ (při těch slovech se pokoušela uklonit – to je nápad, klanět se, když člověk padá! Jestlipak byste to dokázali?) „Co si ta paní o mně pomyslí, jaká jsem nevzdělaná holka! Ba ne, ptát se nebudu; třeba uvidím nějaký nápis.“

Stále hloub a hloub a hloub. Nic jiného se dělat nedalo, a tak se Alenka zase rozpovídala. „Micce se bude po mně večer jistě stýskat!“ (Micka byla kočka.) „Snad si na ni při svačině vzpomenou s miskou mléka. Micinko, kdybys tu tak byla se mnou! V povětří asi žádné myši nejsou, ale třeba bys chytla netopýra, ten je přece skoro jako myš. Jen jestli jedí kočky rády netopýry?“ Na Alenku šly dřímoty, jako ve snu si opakovala:

„Rády kočky netopýry? Rády kočky netopýry?“ A potom zas: „Rádi kočky netopýři?“ Ani na to, ani na ono odpovědět nemohla, a tak bylo celkem jedno, jak to říká. Spánek ji zmáhal a zrovna se jí zdálo, že se vede s Mickou za ruku a vážně se jí ptá: „Pověz mi, Micko, pravdu, taky ráda netopýra?“, a vtom bum bác! dopadla na hromadu suchého listí a dál už nepadala.

Alenka si ani trochu nenatloukla a v mžiku byla zas na nohou; podívala se vzhůru, nad ní bylo tma; před sebou měla zase dlouhou chodbu a po ní pořád ještě utíkal Bílý Králík. Měla nejvyšší čas. Běžela s větrem o závod, a jak zahýbal za roh, zaslechla ještě: „U sta slechů a fousků, to už je pozdě!“ Ještě když zahýbala za roh, byla mu v patách, ale Králíka už vidět nebylo; octla se v dlouhé úzké síni osvětlené řadou lamp visících ze stropu.

Kolem dokola byly dveře, ale všechny zamčené; Alenka prošla síní po jedné straně až na konec a po druhé zas zpátky, u všech dveří brala za kliku a potom kráčela prostředkem celá smutná, jak se odtamtud dostane.

Najednou se octla před dvounohým stolkem a ten byl celý ze skla; byl na něm jenom zlatý klíček a Alence hned napadlo, jestli není od některých dveří v síni. Ale ouha! Buď byl zámek moc velký, nebo klíček moc malý, žádné dveře se nedaly otevřít. Ale když podruhé obcházela síň, octla se před záclonkou, které si předtím nevšimla, a za ní byla dvířka nějakých patnáct palců vysoká; zkoušela zlatým klíčkem odemknout a sláva, klíček se k zámku hodil!

Alenka dvířka otevřela a před ní byla chodbička o nic širší než krysí díra. Alenka poklekla a tou chodbičkou hleděla do divukrásné zahrady. Zatoužila dostat se z té tmavé síně a procházet se mezi bujně kvetoucími záhonky a chladivými vodotrysky, ale nemohla dvířky prostrčit ani hlavu: „A i kdybych hlavou prošla, co je mi to platné, když neprojdu rameny. Kdybych se tak mohla sklapnout jako dalekohled! Snad by to

šlo, jenom vědět, jak na to.“ Ono totiž Alenku potkalo za tu chvíli tolik nevídaného, že už jí skoro všechno připadalo možné.

Čekat u dvířek nebylo nic platné, a tak se Alenka vrátila ke stolku, jestli tam třeba nenajde ještě nějaký klíček, nebo aspoň nějaký návod, jak se sklapnout jako dalekohled. Tentokrát tam našla lahvičku („ta tu předtím určitě nebyla,“ řekla si Alenka) a ta měla na hrdle cedulku s nápisem krásně vytištěným velkými písmeny: VYPIJ MĚ.

To se lehko řekne „vypij mě“, ale moudrá Alenka se do toho nepohrne. „Ba ne,“ řekla si, „napřed se podívám, jestli tam není označení jed.“ Co se už načetla hezkých povídek o tom, jak děti uhořely, jak je divá zvěř sežrala a mnoho jiných nepříjemností je potkalo jen proto, že nedbaly prostých ponaučení, která jim jejich přátelé vštěpovali; tak např.: že se spálíš, když držíš moc dlouho v ruce žhavý pohrabáč, že ti obyčejně teče krev, když se hodně hluboko řízneš nožem, a také nezapomínala na to, že když si pořádně přihneš z lahvičky označené jed, dříve nebo později ti to nebude dělat dobře.

Ale na lahvičce nestálo jed; Alenka se tedy odhodlala, že to ochutná. Bylo to moc dobré (chutnalo to jako třešňový koláč, krém, ananas, pečený krocan, karamel a topinky s máslem dohromady) a za chvilku to měla v sobě.

„To je mi divně,“ řekla Alenka. „Nejspíš se už sklápím jako dalekohled.“ A opravdu; měřila už jen deset palců na výšku a celá se rozzářila ra-

dostí nad tím, že takhle veliká už projde dvířky do té krásné zahrady. Ale napřed chvilku počkala, jestli se snad ještě víc nescvrkne. Trochu trnula. „A co jestli se nakonec rozplynu, jako když svíčka dohoří,“ řekla si Alenka. „Jak asi budu potom vypadat, to bych ráda věděla.“ A vymýšlela si, jak vypadá plamen svíčky, když se sfoukne, co se pamatuje, nic takového jakživ neviděla.

Nic se s ní už nedělo, a tak se za chvíli rozhodla, že půjde rovnou do zahrady; ale chudák Alenka! došla ke dvířkám a zjistila, že si ten zlatý klíček zapomněla; vrátila se pro něj ke stolku, ale už na něj nedosáhla: přes sklo ho jasně viděla, a tak šplhala po jedné noze u stolku, ale moc

jí to klouzalo; až ji to šplhání nakonec zmohlo, a tak si, chudinka, sedla a dala se do pláče.

„No tak, pláčem nic nespravíš,“ spustila na sebe zhurta Alenka.

„Hned přestaň, to ti radím!“ Obyčejně si radila dobře (ač málokdy uposlechla) a někdy si tak zostra vyhubovala, až jí vhrkly slzy do očí; a jednou, jak si vzpomíná, málem si napohlavkovala za to, že jak hrála sama se sebou kroket, švindlovala; ona totiž ta zvláštní holčička ráda dělala, jako by byla ve dvou osobách. „Ale dělat, že jsem ve dvou osobách, to teď nejde,“ řekla si nešťastná Alenka. „Zbývá mě ani ne na jednu pořádnou osobu!“

A tu zahlédla pod stolem skleněnou krabičku; otevřela ji a našla v ní koláček a na něm z hrozinek krásný nápis: SNĚZ MĚ. „Tak ho sním,“ řekla Alenka, „a jestli po něm povyrostu, dosáhnu na klíček; a jestli se ještě scvrknu, podlezu pod dvířky. Tak se přece jen do zahrady dostanu, ať se stane, co chce!“

Kousek ujedla a starostlivě si říkala: „Nahoru, nebo dolů“; sáhla si na hlavu, zdali jí přibývá, nebo ubývá, a nemálo ji překvapilo, že zůstává stejně velká; toť se ví, to už tak bývá, když se jí koláč, ale Alenka si už tak zvykla na samé nevídané věci, že obyčejnský život jí připadal nudný a hloupý. Pustila se tedy do koláče a hned ho měla v sobě.

Kaluž slz

„Úžasnoucnější a úžasnoucnější!“ zvolala Alenka (tu chvíli zapomněla samým překvapením správně mluvit); „teď se zas vytahuji jako ten nejdelší dalekohled na světě. Sbohem, nožičky!“ (Když se totiž podívala na nohy, skoro na ně nedohlédla, tak byly daleko.) „Ach mé nožičky, kdo vám teď, chudinky, bude obouvat boty a punčochy? Já jistě ne! Budu od vás tuze daleko, kdepak bych se o vás mohla starat: musíte si poradit samy – ale musím na ně být hodná,“ řekla si Alenka, „nebo nepůjdou, kam budu chtít! Třeba jim dám vždycky nové boty pod stromeček.“

A tak si dále vymýšlela, jak to zařídí. „Budu jim je musit dát doručit,“ řekla si, „to bude legrace, posílat dárky vlastním nohám. A jak divně se bude vyjímat adresa!

Jeje, co to mluvím za nesmysly!“

Vtom vrazila hlavou do stropu síně: měřila totiž přes devět stop; popadla zlatý klíček a alou do zahrady.

Nešťastná Alenka! Lehla si na bok a jedním okem hleděla do zahrady, na víc se nezmohla; projít dvířky teď už teprve nemohla; posadila se a znovu se dala do pláče.

„Styď se,“ řekla si Alenka, „taková velká holka…,“ (a taky že byla),

„… a takhle plakat! Hned přestaň, to ti povídám!“ Ale plakala dál a tolik slz prolila, až měla kolem sebe louži na čtyři palce hlubokou, rozlévající se do poloviny síně.

Za chvíli zaslechla zdálky drobné cupitání; honem si utřela oči a podívala se, kdo to jde. To se vracel Bílý Králík, celý vyparáděný, v jedné ruce bílé kozinkové rukavice, v druhé velký vějíř; přihopkal, samý spěch, a přitom si broukal: „Ach, ta vévodkyně, ta vévodkyně! Ta mi dá, jestli přijdu pozdě!“ Alenka byla tak nešťastná, že by byla kohokoli poprosila o pomoc; a tak když se k ní Králík přiblížil, spustila tiše a bázlivě: „Prosím vás, pane –“ Králík se zarazil, upustil bílé kozinkové rukavice a vějíř a pádil do tmy, co mu nohy stačily.

Alenka zvedla rukavice a vějíř, a protože bylo v síni horko, ovívala se a takto si povídala: „Ach jo! Dnes je všechno naruby. A ještě včera to bylo jako jindy. Copak se se mnou v noci stala nějaká změna? Počkat: byla jsem to já, když jsem ráno vstávala? Tak se mi zdá, že mi bylo nějak divně. Ale jestli to nejsem já, ptám se dál, kdo tedy jsem? To je ta záhada!“ A probírala všechny známé děti, stejně staré jako ona, jestli se snad v některé z nich neproměnila.

„Určitě nejsem Ada,“ řekla si Alenka, „ona má takové dlouhé lokýnky a já nemám žádné; a Mabel přece taky nejsem, já toho tolik umím a ona, ach, ta neumí skoro nic! A ostatně ona je ona a já jsem já – a vůbec, je to záhada! Zkusím, jestli ještě umím, co jsem dřív uměla. Tak tedy: čtyřikrát pět je dvanáct, čtyřikrát šest je třináct, čtyřikrát sedm je – ach, jéje! Takhle se do dvaceti vůbec nedopočítám! Ale na násobilce tolik nezáleží, zkusíme to se zeměpisem. Londýn je hlavní město Paříže a Paříž je hlavní město Říma a Řím – kdepak, tak to vůbec není. Nejspíš jsem se proměnila v Mabel. Zkusím odříkat ‚Nad Berounkou‘ –“ Složila ruce v klín, jako by odříkávala úlohu, a spustila, ale hlas měla chraplavý a cizí a slova nezněla stejně jako dřív:

„Takhle to jistě není,“ řekla Alenka a znovu se jí zalily oči slzami, když povídala: „To už je jisté, je ze mě Mabel, teď se musím odstěhovat do toho jejich baráčku, hračky žádné a ouvej! toho učení! Kdepak, už to mám; jestli jsem Mabel, zůstanu tady! Jen ať si sem strkají hlavu a vola-

jí: ‚Pojď ven, milánku!‘ Jenom zvednu hlavu a řeknu: ‚Tak kdo tedy jsem? Napřed mi to povězte, a když budu tou osobou ráda, vyjdu ven – když ne, zůstanu tady, dokud se nestanu někým jiným.‘ Ach jéje,“ Alenka se znovu rozplakala: „Kdyby sem tak někdo strčil hlavu! Už se mi tu nechce být tak sama!“

Při těch slovech se podívala na ruce a podivila se, že si za řeči navlíkla Králíkovu bílou kozinkovou rukavičku. „Jak je to možné?“ řekla si. „To se asi zas zmenšuji.“ Vstala a šla se poměřit ke stolku a od oka odhadla, že měří asi dvě stopy a pořád se ještě scvrkává. Přišla na to, že to je vějířem, který má v ruce, a honem ho pustila, zrovna včas, než se docela scvrkla.

„To jsem měla namále!“ řekla Alenka, tou náhlou změnou celá vylekaná, ale šťastná, že ještě žije: „A teď honem do zahrady!“ Horempádem se rozběhla k dvířkám – ale ouha! dvířka byla zavřená a zlatý klíček ležel jako předtím na skleněném stolku, „a je to čím dál horší,“ řekla si chudinka, „protože tak malá jako teď jsem jakživa nebyla! To je ale hloupé.“

Při těch slovech uklouzla a žbluňk! byla po krk ve slané vodě. Nejprve ji napadlo, že snad spadla do moře, „tak to pojedu domů vlakem,“ řekla si Alenka. (Byla totiž jednou jedinkrát u moře a hned usoudila, že ať jde člověk na anglickém pobřeží, kam chce, všude uvidí v moři spoustu převozných kabin, dále děti, jak nabírají dřevěnými lopatkami písek, potom řadu penziónů a za nimi nádraží.) Ale brzy přišla na to, že je v kaluži slz, které naplakala, když měřila devět stop.

„Neměla jsem tolik plakat!“ řekla si Alenka a plavala sem a tam, aby z toho vybředla. „Za trest se teď utopím ve vlastních slzách! To bude divné! Ale dnes je divné všecko.“

A tu v kaluži kousek od ní něco zašplouchalo – i plavala tam podívat se, co to je. Zprvu jí to připadalo jako mrož nebo hroch, ale potom si vzpomněla, jak je maličká, a zjistila, že to je jen myška, která stejně jako ona sklouzla do vody.

Což abych na myš promluvila, pomyslila si Alenka. Jsou tady samé nevídané věci, kdoví, třeba umí ta myš mluvit. Ostatně nic se nestane, když to zkusím. Spustila tedy: „Ó myši, nevíš, jak bych se dostala z té kaluže? Mám už toho plavání tady dost, prosím tě, ó myši!“ (Alenka si myslila, že takhle se s myší mluví. Nikdy to nedělala, ale jak si pamatovala, v bratrově latinské mluvnici stálo: myš – myši – myši – myš – ó myši!) Myš se na ni podívala zvědavě a jako by na ni jedním očkem mrkla, ale nic neříkala.

Možná že nerozumí anglicky, myslila si Alenka. Tohle bude francouzská myš, přišla sem s Vilémem Dobyvatelem. (Alenka sice z dějepisu leccos věděla, ale kdy se co událo, o tom neměla ani potuchy.) Spustila tedy znovu: „Où est ma chatte?“ To byla první věta z francouzské učebnice. Myš se najednou vymrštila z vody a jako by se po celém těle třásla strachy. „Ach, odpusť, Myško,“ vyhrkla Alenka samým leknutím, že se snad toho zvířátka nějak nemile dotkla. „Dočista jsem zapomněla, že nemáš ráda kočky.“

„Že nemám ráda kočky!“ zapištěla pronikavě a zlostně Myš. „Ty bys je na mém místě měla ráda?“

„Asi ne,“ chlácholila ji Alenka, „už se proto nezlob. Ale naši Micku bych ti přec ráda ukázala, jen bys ji uviděla, hned by sis kočky zamilovala. To je ti mírné stvoření.“ Alenka pomaloučku plavala po kaluži a spíše jen pro sebe si povídala: „Tak mile přede u krbu, líže si packy a myje si čumáček – a když ji chovám, je taková měkounká – a báječně chytá myši – Ach, promiň!“ znovu zvolala Alenka, protože Myš se celá zježila, jistě byla uražená. „Jestli nechceš, nebudeme už o ní mluvit.“

„Jak to, my!“ zvolala Myš, roztřesená od hlavy až po špičku ocasu.

„Copak já o tom mluvím! Naše rodina odjakživa kočky nenávidí – ty zlomyslné, sprosté ničemnice! Už ať mi o nich necekneš!“

„Už ne!“ Alenka to honem zamlouvala. „Máš – máš ráda – třeba psy?“ Myš neodpověděla, a tak se Alenka rozpovídala. „Blízko nás mají hezkého pejska, ráda ti ho ukážu! Je to foxteriér s chytrýma očkama a hnědou srst ti má, ach, takovou chundelatou! Hodíš mu něco a on ti to přinese, panáčkuje a prosí o jídlo a dělá ještě jinší kousky, kdepak kdybych si honem na všechno vzpomněla – patří jednomu sedlákovi a ten

o něm říká, že je moc užitečný, že by ho nedal ani za sto liber! Že prý

mu schytá všecky krysy a – jémine!“ zahořekovala Alenka, „už jsem ji zas urazila!“ Myš totiž plavala o překot pryč od ní, až rozvířila celou kaluž.

Alenka na ni vlídně zavolala: „Myško! Prosím tě, vrať se a nebudeme už mluvit o kočkách ani o psech, když je nemáš ráda!“ Myš to zaslechla, obrátila se a pomalu plavala zpátky k ní. Byla úplně zsinalá (to zlostí, pomyslila si Alenka) a tiše a zajíkavě řekla: „Pojďme na břeh, povím ti svůj příběh a pak pochopíš, proč nenávidím kočky a psy.“

Však už měly načase vylézt, kaluž se hemžila ptáky a zvířaty, jak do ní padali. Byla tam Kachna a Blboun, Papoušek a Orlík a jiná podivná stvoření. Alenka je vedla a všichni doplavali na břeh.

Kuriální závod a sáhodlouhý obrázek

Sešla se tam na břehu prapodivná cháska – ptáci s urousaným peřím a ostatní zvířata se zplihlou srstí, všichni promočení, podráždění, nevrlí.

Především jim šlo samozřejmě o to, jak se usušit: radili se a za chvilku se s nimi Alenka nenuceně bavila, jako by je znala odjakživa. Dokonce se poškorpila s Papouškem a ten ji nakvašeně usadil: „Jsem starší než ty, a tak to musím vědět líp.“ Alenka mu to nechtěla uznat, dokud jí nepoví, kolik je mu; a protože jí to Papoušek zanic nechtěl říct, nedalo se nic dělat.

Nakonec vykřikla Myš, která se zřejmě těšila všeobecné vážnosti:

„Všichni se posaďte a poslouchejte! Já vás osuším jedna dvě!“ Hned se všichni posadili, Myš uprostřed. Alenka na ni starostlivě upírala oči; jestli se hned neosuší, to věděla, dostane rýmu jako trám.

„Ehm!“ odkašlala si významně Myš. „Dáváte všichni pozor? Nic suššího nad tohle neznám. Ticho, prosím! Vilém Dobyvatel, jemuž přál papež, brzy podrobil Angličany, kterým se nedostávalo vůdců a poslední dobou se oddávali loupežím a výbojům. Edvin a Morkar, hrabata z Mercie a Northumbrie –“

„Brr!“ otřásl se Papoušek.

„Prosím?“ zeptala se Myš zamračeně, ale zdvořile. „Říkal jsi něco?“

„Já ne!“ řekl honem Papoušek.

„No proto,“ řekla Myš. „Tedy pokračuji. Edvin a Morkar, hrabata z Mercie a Northumbrie, se přidali k jeho praporu, a dokonce Stigand, vlastenecký arcibiskup canterburský, to shledal prospěšným –“

„Co shledal?“ zeptala se Kachna.

„No přece to,“ odsekla Myš nadurděně, „snad víš, co je to.“

„Samozřejmě že vím, co je to, když to hledám já,“ řekla Kachna. „Bývá to žába nebo červ. Ale jde o to, co shledal arcibiskup.“

Myš si této otázky nevšímala a rychle pokračovala: „– to shledal prospěšným, vydal se s Edgarem Athelingem Vilémovi v ústrety nabídnout mu korunu. Vilém si zpočátku vedl umírněně. Ale zpupnost jeho Normanů – Jak je vám, milá?“ obrátila se Myš k Alence.

Mokrá jako dřív,“ řekla Alenka smutným hlasem. „Vůbec jsem při tom neuschla.“

„Když je tomu tak,“ řekl slavnostně Blboun a vstal, „navrhuji odročení schůze za příčinou bezodkladného akceptování efektivnějších procedur –“

„Mluv jasně!“ řekl Orlík. „Já těm dlouhatánským slovům nerozumím a ostatně ty, jak se mi zdá, taky ne!“ A Orlík sklopil hlavu, aby nebylo vidět, jak se usmívá, zato jiní ptáci se uchichtli.

„Chtěl jsem říct jen tolik,“ bránil se Blboun uraženě, „že nejlíp se usušíme kuriálním závodem.“

„Co je to kuriální závod?“ zeptala se Alenka; ne že by jí na tom záleželo, ale Blboun se odmlčel, jako by čekal, že někdo něco řekne, a bylo vidět, že se do toho nikomu nechce.

„No nejlépe si to vysvětlíme,“ řekl Blboun, „když to uděláme.“ (A protože byste si to možná někdy v zimě sami rádi zkusili, řeknu vám, jak to Blboun provedl.)

Nejdřív vyznačil jakžtakž do kruhu závodní dráhu („na přesném tvaru nezáleží,“ řekl), pak přítomné rozestavil na závodní dráze každého jinam. Žádné „raz, dva, tři, teď“, každý se rozběhl, kdy chtěl, takže bylo těžko poznat, kdy doběhl. Běhali tak asi půl hodiny, až úplně uschli, a tu

křikl Blboun: „Konec závodu!“ a všichni ho obklopili a udýchaně se ptali: „Kdo vyhrál?“

Než jim Blboun odpověděl, hluboce se zadumal, dlouhou chvíli seděl a prst si tiskl na čelo (však víte, jak to na obrázcích dělává Shakespeare) a ostatní tiše čekali. Konečně řekl Blboun: „Všichni vyhráli a všichni budou odměněni cenou.“

„Ale kdo bude udílet ceny?“ ozvali se sborem. „No samozřejmě ona,“ řekl Blboun a ukázal prstem na Alenku. Všichni ji obklopili a volali jeden přes druhého: „Ceny! Ceny!“

Alenka nevěděla, co počít, a v té bezradnosti sáhla do kapsy a vytáhla krabičku bonbónů (naštěstí je slaná voda nepromáčela) a za odměnu je rozdala. Na každého se dostal jeden.

„Ale ji taky musíme odměnit cenou,“ řekla Myš.

„Samozřejmě,“ odpověděl se smrtelnou vážností Blboun. „Co máš ještě v kapse?“

„Jenom náprstek,“ řekla smutně Alenka.

„Sem s ním,“ řekl Blboun.

Znovu obklopili Alenku a Blboun jí slavnostně odevzdal náprstek se slovy: „Račiž přijmout tento roztomilý náprstek,“ a když ten krátký proslov dopověděl, všichni křikli hurá.

Alence to připadalo hloupé, ale oni se tvářili tak vážně, že jí zašla chuť do smíchu; a protože jí žádné vhodné slovo nenapadlo, jen se uklonila a velmi vážně přijala náprstek.

Potom se jedly bonbóny. Neobešlo se to bez křiku a zmatku, velcí ptáci reptali, že jim bonbóny nechutnají, malí se zas dávili, až dostali herdu do zad. Konečně dojedli, znovu se sesedli dokola a prosili Myš, aby jim ještě něco vyprávěla.

„Slíbila jsi mi, že mi povíš něco ze svého života,“ řekla Alenka, „a jak to, že nemáš ráda – K a P,“ dodala šeptem, aby se snad Myš zase neurazila.

„Ten můj obrázek je sáhodlouhý a smutný,“ řekla Alence s povzdechem Myš.

Alenka přeslechla, co Myš říká, a s úžasem se zahleděla na její ocásek: „Sáhodlouhý, to je, ale proč by měl být smutný?“ A tak při Myšině vyprávění pořád hloubala, až se jí ten obrázek proměnil v takovýto ocásek –

„Když ty nedáváš pozor!“ plísnila Myš Alenku. „Nač myslíš?“

„Promiň laskavě,“ řekla Alenka poníženě, „ale v těch zákrutech jsi došla, zdá se mi, na osmičku.“

„Jakou smyčku?“ utrhla se na ni Myš.

„Smyčku!“ Alenka ráda každému pomáhala, a hned se tedy ohlížela kolem sebe. „Dovol prosím, já ti ji rozvážu!“

„To nedovolím,“ Myš vstala a šla pryč. „Urážíš mě těmi nesmyslnými řečmi.“

„Já jsem to tak nemyslila,“ bránila se chudák Alenka. „Ale když ty jsi tak urážlivá!“

Myš místo odpovědi jen zavrčela.

„Prosím tě, vrať se a dopověz nám to,“ volala za ní Alenka. A všichni do toho vpadli sborem: „Vrať se, prosím!“ Ale Myš nedůtklivě zavrtěla hlavou a přidala do kroku.

„Škoda že tu nezůstala!“ povzdechl si Papoušek, sotva jim zmizela z očí; a stará Krabice se toho hned chytla a napomenula dceru: „Milé dítě! Vezmi si z toho příklad a nikdy se nedej strhnout k hněvu!“ „Buď zticha, mami!“ odsekla dcera. „Ty bys i ústřici dožrala!“

„Kdybych tady tak měla Micku!“ řekla Alenka nahlas, jen tak pro sebe. „Ta by mně ji hnedle přinesla zpátky.“

„A kdo to je Micka, že jsem tak smělý,“ zeptal se Papoušek.

Alenka o svém miláčkovi vždycky ráda povídala, a tak ochotně odpověděla: „Micka je naše kočka. Jak ta vám chytá myši, to stojí za to. A jak pase po ptáčcích, to bys viděl! Sežere ptáčka, jen ho uvidí!“

Po jejích slovech nastalo mezi přítomnými hotové pozdvižení. Někteří ptáci se hned sebrali a zmizeli. Jedna stará Straka si důkladně zapnula límec a prohodila: „Já už musím opravdu domů; večerní vzduch mi nedělá dobře na krk!“ a jeden Kanárek svolával rozechvělým hláskem děti:

„Pojďte, dětičky! Musíte na kutě!“ Pod různými záminkami odcházeli a Alenka tam zůstala sama.

„Neměla jsem se o Micce zmiňovat!“ řekla si smutně. „Nikdo ji tady nemá rád, a přec je to nejlepší kočka na světě! Ach má zlatá Micko! Jestlipak tě ještě někdy uhlídám!“ A nešťastná Alenka se ze samého stesku a žalu znovu rozplakala. Ale za chvilku se zase zpovzdáli ozvalo cupitání; dychtivě zdvihla hlavu, jestli si to snad Myš nerozmyslila a nejde jí dopovědět ten svůj obrázek ze života.

O tom, jak Vilík komínem vylít

Ale to k ní zvolna hupkal zpátky Bílý Králík a starostlivě se rozhlížel, jako by byl něco ztratil; mumlal si pro sebe: „Ta vévodkyně! Ta vévodkyně! Ach vy mé běhy! Ach ty můj kožíšku, ach vy mé fousky! Ta mě dá jistě popravit, jakože jsou fretky fretky! Kde jsem je asi pohodil?“ Alenka ihned uhodla, že se shání po vějíři a bílých kozinkových rukavicích, a bez říkání je hledala a hledala, ale nebylo po nich ani vidu – po té koupeli v kaluži jako by se všechno změnilo a velká síň se skleněným stolkem a dvířky nadobro zmizela.

Králík si toho Alenčina shánění všiml a hned se na ni osopil: „Prosím vás, Marjánko, co vy tady děláte! Hned běžte domů a přineste mi rukavice a vějíř. Ale honem!“ Alenka se polekala a běžela, kam jí Králík ukázal, ani se nepokusila vyvést ho z omylu. „On myslel, že jsem jeho služka,“ řekla si v běhu. „Ten se podiví, až pozná, kdo jsem. Ale přece jen mu vějíř a rukavice donesu – jestli je ovšem najdu.“ Sotva to dořekla, octla se u pěkného domečku a na dveřích se blyštěla mosazná tabulka s vyrytým jménem „V. Králík“. Bez klepání vešla dovnitř a uháněla po schodech nahoru, celá bez sebe strachy, aby ji pravá Marjánka nepotkala a nevyhodila z domu, ještě než najde vějíř a rukavice.

„To je divné, že obstarávám Králíkovi posílky,“ řekla si Alenka. „S takovou mi brzy něco uloží naše Micka!“ A hned si domýšlela, jak to asi bude: „Slečno Alenko! Pojďte sem a oblečte se na procházku!“ „Hned, hned, Náno! Než se Micka vrátí, musím jí pohlídat myší díru, aby jí neutekla myš.“ „Jenže,“ říkala si dále Alenka „jenže ona by u nás Micka nesměla zůstat, kdyby si takhle poroučela.“

Zatím se už Alenka dostala do úhledné světničky; stál tam u okna stůl a na něm (jak se nadála) ležel vějíř a několik párů bílých kozinkových rukaviček. Popadla vějíř a jedny rukavičky, a jak odcházela ze světnice, najednou zahlédla u zrcadla lahvičku. Cedulka s nápisem VYPIJ MĚna ní sice tentokrát nebyla, ale Alenka ji přece odzátkovala a přilo-

žila k ústům. „Jakmile něco sním nebo vypiju,“ řekla si Alenka, „vždycky to zajímavě dopadne. Zkusím tedy, co tahle lahvička způsobí. Doufám, že po ní zas vyrostu, už toho mám po krk, být taková mrňavá!“

Tak se také stalo, dřív než se nadála. Ještě ani půl lahvičky nedopila, a už narazila hlavou o strop a musila se sehnout, aby si nezlomila vaz.

Honem zas lahvičku postavila a řekla si: „To úplně stačí – doufám, že už víc neporostu – takhle se nedostanu ze dveří – neměla jsem toho tolik vypít!“

Ale pozdě bycha honit! Alenka rostla a rostla, a tak chtíc nechtíc klekla na zem: za chvíli už ani v pokleku nevydržela, zkusila si tedy lehnout a loktem se opřít o dveře a druhou rukou si podložit hlavu. Ale pořád rostla, a tak jí nakonec nezbylo, než vystrčit jednu ruku z okna a jednu nohu strčit do komína a pak si řekla: „Už nemohu nic dělat, ať se stane, co stane. Co mě ještě čeká?“

Kouzelná lahvička naštěstí už dále neúčinkovala, takže Alenka přestala růst. I tak jí bylo nepříjemně; vypadalo to, že v té světnici zůstane do smrti trčet, kdo by se tedy divil, že byla celá nešťastná.

„Doma mi bylo o moc líp,“ pomyslila si nešťastná Alenka, „tam člověk tolik nerostl a zas se nescvrkal a taky se nedal komandovat od myší a králíků. Snad jsem neměla lézt do té králičí díry a – a přec – a přec – nic naplat, je tenhle život zajímavý! Moc ráda bych věděla, co se to vlastně se mnou stalo! Když jsem čítala pohádky, vždycky jsem si říkala, že to ani není možné, a najednou se to stane zrovna mně! Někdo by měl o mně napsat knihu. Až vyrostu, sama ji napíšu – ale vždyť už jsem vyrostla,“ dodala zarmouceně. „Tady aspoň dále růst nemohu.“

„To mi tedy ani let nebude přibývat?“ napadlo Alence. „Že ze mě nebude stará bába – to mě blaží – ale to tedy znamená – věčně se jen učit! A to by se mi nechtělo!“

„Ty hloupá Alenko,“ odpovídala si. „Jak se chceš tady učit? Stěží se sem sama vejdeš, jakpak by se sem vešly učebnice!“

A tak to šlo dál, Alenka se na to koukala hned z té, hned zas z druhé stránky a dlouho si tak povídala; ale za chvíli se venku někdo ozval a Alenka ztichla a napnula uši.

„Marjánko! Marjánko!“ ozývalo se zvenku. „Hned mi přineste rukavice!“ A pak někdo cupital po schodech. Alenka věděla, že za ní jde Králík, a rozklepala se, až se domek třásl; docela zapomněla, že je proti Králíkovi tisíckrát větší a že se ho už bát nemusí.

Vtom došel Králík ke dveřím a chtěl je otevřít, ale protože se dveře otvíraly dovnitř a Alenka se o ně pevně opírala loktem, nepodařilo se mu to. Alenka slyšela, jak si Králík říká: „Tak to obejdu a vlezu tam oknem.“

A nevlezeš, pomyslila si Alenka, čekala, až zaslechne Králíka přímo pod oknem, potom naráz rozevřela dlaň a nazdařbůh chňapla. Nic nechytla, ale někdo zavřískl a svalil se a zařinčelo sklo; usoudila, že Králík spadl do pařeniště s okurkami nebo něčím takovým.

Někdo se zlostně rozkřikl – byl to Králík – „Anton! Anton! Kde jsi?“ a pak se ozval hlas, který Alenka dosud neslyšela: „Tade so! Vekopávám erteple, milospane!“

„Tak ty vykopáváš brambory!“ hudroval Králík. „Sem! Pomoz mi odtud!“ (A znovu zařinčelo sklo.)

„A teď mi, Anton, řekni, co to je v okně?“

„No co be to belo, ruka, milospane!“

„Ruka, ty trdlo! Kdopak kdy viděl tak velikánskou ruku? Vždyť je jí plné okno!“

„No bať, milospane, ale ruka je to, abe né!“

„Stejně tam nemá co dělat. Hned ji odstraň!“

Pak bylo dlouho ticho a jenom občas dolehl k Alence šepot, jako: „Deš mně se to, milospane, jaksi nezamlóvá!“ „Dělej, co ti říkám, ty strašpytle!“ a nakonec zas Alenka rozevřela dlaň a nazdařbůh chňapla. Tentokrát zavřískli dva a zase zařinčelo sklo. To je mi nějakých pařenišť s okurkami! pomyslila si Alenka. A co bude teď! Kdyby mě tak chtěli vytáhnout z okna, nic lepšího bych si nepřála! Ale tady zanic nezůstanu!

Chvíli čekala, ale nebylo nic slyšet, až konečně přidrkotal nějaký vozík a potom mluvili jeden přes druhého. Pochytila z toho jenom: „Kde je druhý žebřík? – Měl jsem přinést jen jeden! Vilík nese druhý – Vilíku! Podej ho sem, chlapče! – Opřete je tady na rohu – Ne, napřed je svažte – to zdaleka nestačí – ba jo, stačí, jen se neboj – Hej, Vilíku! Chyť ten provaz – Neproboří se střecha? – Pozor na uvolněnou tašku – Už letí! Pozor na hlavu!“ (něco řachlo) – „Kdo to udělal? – To jistě Vilík – Kdo vleze do komína? – Já ne, jdi tam ty! – Já taky ne! – Ať tam vleze Vilík – Hej, Vilíku! Pán říká, že máš vlézt do komína!“

„Vilík tedy poleze do komína,“ řekla si Alenka. „Ten Vilík všechno za ně odře! Nechtěla bych být v jeho kůži – krb je úzký, ale kopnout se tam přece jen dá!“

Stáhla nohu z komína co nejdále a čekala, až zaslechla, jak se nějaké zvířátko (jaké, to si neuměla představit) kousek nad ní škrábe a šplhá v komíně. „To je Vilík,“ řekla si, prudce kopla a čekala, co se bude dít.

Nejprve křikli sborem: „Vilík letí!“, pak povelel Králík: „Chyťte ho, vy tam u plotu!“ Všichni zmlkli a znovu zahlaholili: „Podržte mu hlavu – Trochu kořalky – Ať se neudáví – Co to bylo, kamaráde? Co se ti stalo? Pověz!“

Konečně někdo slabounce zapištěl (To bude Vilík, pomyslila si Alenka). „Copak já vím – Už ne, děkuju; už je mi líp – jsem ještě celý zkoprnělý – vím jenom, že na mě něco vyrazilo jako čertík z krabičky a už jsem letěl jako rachejtle!“

„Tos taky letěl, kamaráde!“ přizvukovali ostatní.

„Musíme dům podpálit!“ ozval se Králík. A Alenka se rozkřikla: „Jen se opovažte, pošlu na vás Micku!“

Zavládlo hrobové ticho a Alenka si pomyslila: To jsem zvědavá, co bude teď. Kdyby měli špetku rozumu, sundali by střechu. Po chvilce už zas šukali kolem a Alenka zaslechla Králíka, jak říká: „Jeden trakař prozatím stačí.“ Trakař čeho? přemýšlela Alenka. Ale dlouho na pochybách nezůstala, neboť vzápětí zafičely do okna oblázky a některé ji zasáhly

do tváře. „Tohle jim zatrhnu,“ řekla si a houkla na ně: „Nechte toho!“ a znovu zavládlo hrobové ticho.

Alenka si s úžasem všimla, že jakmile oblázky dopadnou na podlahu, hned jsou z nich koláčky, i dostala šťastný nápad. „Když sním jeden koláček, jistě to zapůsobí na mou velikost, a protože větší už být nemohu, budu nejspíš menší.“

Snědla tedy jeden koláček a nemálo se zaradovala nad tím, jak se valem scvrká. Když se zmenšila tak, že prošla dveřmi, vyběhla z domku a venku na ni čekal houf drobných zvířátek a ptáků. Uprostřed stál chudák Vilík Ještěřík a dvě morčata ho podpírala a napájela ho z láhve. Jakmile se tam Alenka objevila, všichni se po ní hnali, ale ona utíkala, co jí nohy stačily, a brzy se octla v hustém lese.

„Nejprve musím,“ řekla si Alenka při tom bloudění lesem, „narůst zas do správné velikosti; a potom se musím dostat do té krásné zahrady. To bude myslím nejlepší.“

Což o to, vymyslila si to skvěle, nic snazšího a jednoduššího; háček byl jen v tom, že neměla potuchy, jak to provést. Toužebně se rozhlížela mezi stromy, a tu nad ní něco prudce zaštěkalo: rázem zvedla hlavu.

Hledělo na ni obrovské štěně s velkýma kulatýma očima a lenivě po ní natahovalo packu. „Drobečku!“ mazlila se s ním Alenka a hvízdala na ně; ale hrozně přitom trnula, že má štěně hlad a přes to všechno mazlení ji třeba sežere.

Bezděky sebrala ze země proutek a strčila ho štěněti. Štěně skočilo rovnýma nohama dolů, zakňučelo radostí a hnalo se po proutku, jako by ho chtělo sežrat; Alenka uskočila za veliký bodlák, aby ji štěně nepošlapalo; sotva vykoukla z druhé strany, štěně se zas rozehnalo za proutkem, až v tom spěchu udělalo kotrmelec; Alence bylo, jako by si hrála s tažným koněm, který ji každou chvilku roznese na kopytech, a tak zase oběhla bodlák. Štěně doráželo vytrvale na proutek, vždycky se kousek rozběhlo a zas kus couvlo a chraplavě přitom štěkalo, až nakonec celé udýchané usedlo opodál, jazyk vyplazený, kukadla přimhouřená.

Alenka si řekla, že toho využije a uteče. Rozběhla se a běžela, až se celá utrmácela a zadýchala a štěkot štěněte k ní zaléhal jen zdálky.

„Stejně to bylo roztomilé štěně!“ Alenka si odpočívala opřena o blatouch a ovívala se blatouším listem. „Měla jsem chuť naučit je nějaké kousky, jenže – jenže jsem na to nebyla dost veliká! Jéje, málem jsem zapomněla, že zas musím vyrůst! Počkejme – jak to zařídit? Musím něco sníst nebo vypít; hlavní je co!“

Co, to bylo jistě hlavní. Alenka se ohlížela po květinách a travinách, ale k jídlu nebo k pití se tu pro její případ nic nehodilo. Poblíž rostla veliká houba, skoro tak veliká jako ona. Prohlédla si ji zespoda a z obou stran a napadlo jí, aby se ještě podívala, co je navrchu.

Vystoupla na špičky a nakoukla přes okraj houby, a tu se střetla s velkýma modrýma očima Houseňáka; seděl na houbě se založenýma rukama, klidně bafal z dlouhé fajfky a ničeho si nevšímal, ani Alenky.

Houseňákova rada

Houseňák s Alenkou na sebe chvíli mlčky hleděli. Nakonec vyndal Houseňák fajfku z úst a lenivě, ospale promluvil.

„Kdopak jsi?“ řekl Houseňák.

Když na ni takhle spustil, nebylo Alence tuze do řeči. Odpovídala zaraženě: „Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“

„Jak to myslíš?“ hartusil Houseňák. „Vyjádři se!“

„Jakpak se mám vyjádřit, když to nejsem já, rozumíte?“ řekla Alenka.

„Nerozumím,“ odpověděl Houseňák.

„Když já vám to lépe povědět neumím,“ odpověděla zdvořile Alenka,

„sama to nechápu; být za jeden den hned malý a hned zas velký, to se člověku poplete.“

„Ba ne,“ řekl Houseňák.

„Vy jste to možná ještě nezkusil,“ řekla Alenka. „Však až vy se zakuklíte – a jednoho dne vás to nemine – a potom se proměníte v motýla, jistě vám z toho taky bude všelijak.“

„Vůbec ne,“ řekl Houseňák.

„Možná že vám to ani nepřijde,“ řekla Alenka, „zato mně by z toho bylo hodně divně.“

„Tobě!“ ušklíbl se Houseňák. „A kdo ty vlastně jsi?“

A tak byli zase tam, kde začali. Alenku trochu zlobilo, že je Houseňák tak skoupý na slovo, a nadurděně mu odsekla: „Snad byste mi napřed měl říct, kdo jste vy.“

„A proč?“ řekl Houseňák.

Už zase taková zapeklitá otázka; Alenka ne a ne trefit na správnou odpověď. Houseňák vypadal náramně nevlídně, a tak se Alenka sebrala a šla pryč.

„Vrať se!“ volal za ní Houseňák. „Něco důležitého ti povím!“

To věru vypadalo slibně; Alenka se otočila a šla zpátky.

„Nebuď zlostná,“ řekl Houseňák.

„A to je všechno?“ Alenka div nevybuchla.

„Ne,“ řekl Houseňák.

Alenka si řekla, že počká, stejně nemá co dělat, a možná že se přece jen něco kloudného doví. Houseňák chvíli bafal s rukama v klíně a nic neříkal, až nakonec znovu vyndal fajfku z úst a řekl: „Tak ty myslíš, že ses proměnila?“

„Ano prosím,“ řekla Alenka, „nepamatuju se, co jsem dřív uměla – a každých deset minut jsem jinak veliká.“

„A co si nepamatuješ?“ zeptal se Houseňák.

„Ale chtěla jsem odříkávat Polámal se mraveneček a ono se mi to nějak popletlo,“ posteskla si Alenka.

„Tak mi říkej Na svatého Řehoře,“ řekl Houseňák. Alenka složila ruce a spustila:

„Tak to není,“ řekl Houseňák.

„Taky se mi zdá,“ hlesla Alenka, „některá slova jsou docela jinak.“

„Je to nadobro špatně, od začátku až do konce,“ rozsoudil Houseňák a delší chvíli pak oba mlčeli.

První promluvil Houseňák.

„Jak chceš být veliká?“ zeptal se.

„Na tom mi ani tak nesejde,“ vyhrkla Alenka, „ale pořád se měnit se mi nelíbí, to víte.“

„Nevím,“ řekl Houseňák.

Alenka nic neříkala; to se jí ještě nestalo, aby jí někdo tolik odporoval, a už dostávala zlost.

„A takhle se ti to zamlouvá?“ zeptal se Houseňák.

„No, když dovolíte, byla bych radši o kousíček větší,“ řekla Alenka.

„Tři palce na výšku, to nestojí ani za řeč.“

„To je docela slušná výška,“ utrhl se na ni Houseňák a přitom se vztyčil (měřil přesně tři palce).

„Ale když já na to nejsem zvyklá,“ škemrala nešťastná Alenka.

A v duchu si řekla: Taky by ta osoba nemusila být tak urážlivá!

„Však si časem zvykneš,“ řekl Houseňák, strčil zase fajfku do úst a zabafal.

Tentokrát Alenka trpělivě čekala, až se Houseňákovi uráčí promluvit. Za chvilku vyndal Houseňák fajfku z úst, párkrát zívl a otřásl se. Potom se spustil dolů z houby a odlezl do trávy a jen tak mimochodem prohodil: „Když vezmeš z jedné strany, budeš větší, když vezmeš z druhé strany, budeš menší.“

Z jedné strany čeho? A z druhé strany čeho? přemýšlela Alenka.

„Houby,“ ozval se Houseňák, jako by se byla zeptala Alenka nahlas, a v mžiku byl tentam.

Alenka se zadumaně zahleděla na houbu a přemítala, kde vlastně jsou ty dvě strany; těžko říct, když je celá kulatá. Nakonec kolem ní rozpřáhla paže co nejdál a oběma rukama kousek u kraje ulomila.

„A teď, kde je která strana?“ řekla si; hned to vyzkoušela, uždibla kousek z pravé ruky a vtom ji něco praštilo do brady: narazila bradou o nohy!

Té náhlé změny se nemálo polekala, ale hned si řekla, že nemá času nazbyt, protože se vůčihledě scvrká; a hned hleděla ukousnout z druhého kousku. Bradu měla tak přimáčknutou k noze, že ani nemohla pořádně otevřít ústa; nakonec je přece jen pootevřela a spolkla kousek houby z levé ruky.

„Vida, konečně mám hlavu volnou!“ libovala si Alenka, ale vzápětí se polekala: uvědomila si totiž, že přišla o ramena; koukla dolů a uviděla

jenom dlouhatánský krk, trčící jako stvol ze zeleného listoví, které se vzdouvalo hluboko pod ní.

„Co to jenom je, ta zeleň dole?“ řekla si Alenka. „A kam se mi poděla ramena? A ručičky moje, jak to, že vás nevidím?“ Při těch slovech jimi zamávala, ale všechno marné, jenom to zelené listí v dáli se zavlnilo.

Protože rukama k hlavě zanic nemohla dosáhnout, sklonila hlavu až k nim a potěšilo ji, že se jí krk lehce otáčí na všecky strany jako had. Podařilo se jí ohnout ho do půvabné křivky a už se nořila do listoví – byly to koruny stromů, pod nimiž se předtím procházela – a tu na ni někdo prudce sykl, až ucouvla: vylétla proti ní velikánská Holubice a zuřivě ji tloukla křídly do obličeje.

„Hade!“ zavřískla Holubice.

„Já nejsem žádný Had!“ zlobila se Alenka. „Přestaňte.“

„Říkám ti, ty Hade,“ promluvila Holubice už tlumeněji a zavzlykala:

„Zkoušela jsem to všelijak, ale nic jim není vhod!“

„Nemám ponětí, o čem to mluvíte,“ řekla Alenka.

„Zkoušela jsem to v kořenech, zkoušela jsem to v stráních, zkoušela jsem to v živých plotech,“ vedla svou Holubice a neposlouchala ji, „ale ti Hadi! Ničím se jim nezavděčíš!“

Alence to bylo čím dál záhadnější, ale zdálo se jí marné něco říkat, dokud Holubice nedomluví.

„Copak je to malá starost, vysedět vejce?“ řekla Holubice. „A ještě abych se měla ve dne v noci na pozoru před Hady! Tři neděle jsem oka nezamhouřila!“

„To mě mrzí, že tolik zkusíte,“ řekla Alenka; už jí začínalo svítat.

„A zrovna když jsem si vybrala nejvyšší strom v celém lese,“ rozkřičela se Holubice, „a myslela si, že konečně od nich budu mít pokoj, najednou se ke mně připlazí rovnou z nebe! Fuj, ty Hade!“

„Ale říkám vám! Já nejsem Had!“ bránila se Alenka. „Já jsem – já jsem –“

„Tak co tedy jsi?“ řekla Holubice. „Je vidět, že si něco vymýšlíš.“

„Já – já jsem holčička,“ řekla Alenka trochu nejistě, když si vzpomněla, kolikrát se za ten den proměnila.

„Povídali, že mu hráli!“ odbyla ji Holubice opovržlivě. „Viděla jsem už nějakých holčiček, ale s takovým krkem ani jednu! Kdepak, kdepak! Ty jsi Had, to nezapřeš. Ještě mi budeš namlouvat, že jsi nikdy neměla v ústech vejce!“

„Měla, jak by ne,“ řekla Alenka, ona totiž vždycky mluvila pravdu,

„vždyť holčičky rády vejce, zrovna jako Hadi.“

„Tomu nevěřím,“ řekla Holubice, „ale jestli je opravdu rády, tak jsou to stejně Hadi, a basta!“

Něco takového Alence ještě nikdy nenapadlo; chvilku byla zaražená a Holubice toho využila a dodala: „Slídíš po vajíčkách, to já dobře vím, a jestli jsi holčička, nebo Had, to je mi jedno.“

„Ale mně to vůbec není jedno,“ vyhrkla Alenka, „náhodou po vajíčkách vůbec neslídím – a i kdyby, o vaše nestojím; syrová já nerada.“

„Kliď se odtud,“ hartusila Holubice a uvelebila se zase v hnízdě. Alenka se usilovně prodírala stromovím, ale krk se jí stále zaplétal do větví, takže se musila co chvíli zastavit a krk vyprošťovat. Potom si vzpomněla, že ještě pořád drží v rukou kousky houby; opatrně se do nich pustila, uždibla nejprve z jedné ruky, potom z druhé, jednou trochu povyrostla, potom se zas scvrkla, až se jí nakonec poštěstilo, že byla zas tak veliká, jako bývala dřív.

Dávno již nebyla ani přibližně tak veliká. Zprvu jí to bylo až divné, ale za chvíli si na to zvykla a zas už k sobě promlouvala jako obyčejně: „Vida, přání se mi napůl splnilo! Ty změny jsou samá záhada! Nikdy nevím, co se se mnou v příštím okamžiku stane. Hlavně že už jsem zase, jak jsem bývala; a teď se jen dostat do té krásné zahrady – ale jak –?“ Jen to dořekla, octla se na mýtince a tam stál domek vysoký necelé čtyři stopy. Alenka si řekla: „Ať už tam bydlí, kdo chce, takhle veliká k nim přijít nemohu, vždyť bych je k smrti vylekala.“ Uždibovala tedy znovu z pravé ruky, a teprve když se zmenšila na pět palců, odvážila se blíž k domku.

Vepř a pepř

Alenka chvíli koukala na domek a uvažovala, co má dělat, a tu přiběhl z lesa livrejovaný lokaj – za lokaje ho pokládala, protože měl livrej (jinak podle obličeje by hádala spíše na rybu) – a zabušil kotníky na dveře. Otevřel mu jiný livrejovaný lokaj s kulatou tváří a vykulenýma žabíma očima; jak si Alenka všimla, oba lokajové měli po celé hlavě napudrované kadeře. Byla zvědavá, co to znamená, a vyplížila se z lesa, aby si je poslechla.

Rybí lokaj vylovil z podpaždí obrovské psaní, skoro tak velké, jako byl sám, podal je druhému lokaji a pronesl škrobeně: „Pro Vévodkyni. Pozvání od Královny na kroket.“ Žabí lokaj to po něm opakoval stejně škrobeně, jenže v pozměněném pořádku: „Od Královny. Pozvání pro Vévodkyni na kroket.“

Pak se oba hluboko uklonili, až se jim kadeře zapletly.

Alence to přišlo tak k smíchu, že musila utéci zpátky do lesa, aby ji neslyšeli; když pak zase vykoukla, rybí lokaj byl pryč a ten druhý seděl u dveří na zemi a civěl tupě do nebe.

Alenka přistoupila nesměle ke dveřím a zaklepala.

„Klepat je zbytečné,“ řekl lokaj, „a to z dvojí příčiny. Předně protože jsem na stejné straně dveří jako ty, za druhé proto, že uvnitř je takový rámus, že tě nikdo neuslyší.“ A opravdu, uvnitř se rozléhal neslýchaný rámus, v jednom kuse někdo vřískal a kýchal a pak zas něco břinklo, jako když se rozbije na kusy talíř nebo hrnec.

„Prosím vás,“ zeptala se Alenka, „jak se tedy mám dostat dovnitř?“

„Jen tenkrát by mělo smysl klepat,“ vedl svou lokaj a vůbec si Alenky nevšímal, „kdyby byly mezi námi dveře. Kdybys byla například uvnitř, mohla bys zaklepat a já bych tě pustil ven.“ Jak mluvil, civěl pořád do nebe, a to Alence připadalo vyloženě nezdvořilé. „Ale snad za to nemůže,“ řekla si, „když má oči tak vysoko navrch hlavy. Ale mohl by

aspoň odpovědět, když se ho ptám. – Jak se dostanu dovnitř?“ opakovala hlasitě.

„Posedím tady do zítřka,“ prohodil lokaj.

Tu se v domku otevřely dveře a velký talíř letěl rovnou lokajovi na hlavu; jen mu odřel nos a roztříštil se vzadu o strom.

„– nebo taky do pozítřka,“ dořekl lokaj stejným hlasem, jako by se nic nestalo.

„Jak se mám dostat dovnitř?“ řekl lokaj. „Tak zní totiž první otázka.“

Bylo to sice pravda, ale proč jí to povídá? „To je hrozné,“ posteskla si, „jak se ta havěť hádá. Je to k zbláznění!“

Lokaj uznal za vhodné svůj výrok s obměnou opakovat: „Posedím tady třeba celé dny.“

„Ale co já mám dělat?“ řekla Alenka.

„Dělej si, co chceš,“ odpověděl lokaj a začal si pískat.

„Darmo s ním mluvit,“ řekla Alenka rozezleně, „je to ťululum!“ A otevřela dveře a šla dovnitř.

Dveřmi se vcházelo rovnou do velikánské kuchyně, začouzené od jednoho konce až na druhý. Uprostřed seděla na trojnožce Vévodkyně a chovala nemluvně; kuchařka míchala vrchovatý kotel polévky.

„V té polévce je moc pepře!“ pro samé kýchání stěží ze sebe vypravila Alenka.

I ve vzduchu ho bylo až moc. Vévodkyně taky občas kýchla a nemluvně bez přestání střídavě kýchalo a vřískalo. Z celé kuchyně nekýchala jenom kuchařka a velká kočka, která seděla u krbu a šklebila se od ucha k uchu.

„Řekla byste mi,“ pravila Alenka nesměle, nebyla si totiž jista, zda se sluší, aby promluvila první, „proč se vaše kočka tolik šklebí?“

„Je to kočka Šklíba,“ řekla Vévodkyně, „tak proto. Prasátko!“

Tak vztekle to slovo vyrazila, až sebou Alenka trhla; ale vzápětí zjistila, že to patří dítěti, a ne jí, dodala si tedy odvahy a spustila:

„Nevěděla jsem, že jsou nějaké kočky Šklíby. Nevěděla jsem ani, že se kočky vůbec dovedou šklebit.“

„Všecky to dovedou,“ řekla Vévodkyně, „a většinou se také šklebí.“

„Nevím ani o jedné, která se šklebí,“ řekla zdvořile Alenka, celá šťastná, že si může s někým popovídat.

„Ty toho moc nevíš, to je jisté,“ řekla Vévodkyně.

Alence se tón této poznámky moc nelíbil, i umínila si, že radši začne o něčem jiném. Přemítala, o čem by to mělo být, a zatím kuchařka kotel

z ohně sundala a vším, nač jen dosáhla, házela po Vévodkyni a po dítěti – nejprve hodila kleště, pohrabáč a lopatku, potom hrnce, talíře a mísy. Vévodkyně si z nich nic nedělala, i když ji uhodily, a dítě už vřískalo tak jako tak, nebylo tedy poznat, zda taky nějakou ránu utržilo.

„Prosím vás, pozor, co to děláte!“ křikla Alenka hrůzou celá bez sebe. „Ach, jeho nosánek!“ to mu proletěl kolem nosu náramně veliký kastrol, div mu ho neurazil.

„Kdyby si každý hleděl svého,“ zaskuhrala Vévodkyně, „svět by se točil mnohem rychleji.“

„Tím by se nic nezískalo,“ řekla Alenka a byla ráda, že se může trochu pochlubit svými vědomostmi. „Jen si představte, kam by se poděly den a noc! Země se točí kolem osy za čtyřiadvacet hodin a za ten časový úsek –“

„Dobře žes mi to připomněla,“ řekla Vévodkyně, „usekněte jí hlavu!“

Alenka se bázlivě ohlédla po kuchařce, zda se toho chytne; ale ta už zas míchala polévku a vůbec neposlouchala, a tak Alenka znovu spustila: „Za čtyřiadvacet hodin, aspoň myslím… či snad za dvanáct? Když já –“

„Dej mi s tím pokoj,“ řekla Vévodkyně, „počty mi nikdy nešly!“ A znovu hýčkala dítě a zpívala mu jakousi ukolébavku a po každé řádce s ním notně zatřásla:

Sbor

(do něho vpadla též kuchařka a dítě):

Při druhé sloce Vévodkyně dítětem prudce pohazovala a škvrně se tak rozvřískalo, že Alenka slovům skoro nerozuměla.

Sbor:

„Tumáš, pochovej ho trochu!“ řekla Vévodkyně Alence a hodila jí dítě. „Musím se ustrojit na Královnin kroket,“ a odkvapila. Kuchařka po ní hodila pekáč, ale netrefila ji.

Alenka měla co dělat, aby dítě chytla, bylo to stvoření neforemné, ruce a nohy mu trčely na všecky strany, „jako hvězdice,“ řekla si Alenka. Když je chytla, funělo to ubožátko jako lokomotiva, pořád se smršťovalo a zas natahovalo, a tak je první chvíli stěží udržela.

Konečně na to přišla, jak je má vlastně chovat (svinula je do uzlíčku a popadla za pravé ucho a levou nohu, aby se nemohlo narovnat), a vynesla je na čerstvý vzduch. „Když to dítě neodnesu, za pár dní bude jistě po něm. Nebyla by to vražda, kdybych je tu nechala?“ Poslední slova pronesla nahlas a škvrně jí odpovědělo zachrochtáním (kýchat už přestalo). „Nechrochtej,“ okřikla je Alenka, „tak se přece nemluví.“

Dítě znovu zachrochtalo a Alenka se mu starostlivě zahleděla do tváře, co to s ním je. Nic naplat, nos mělo ohrnutý nahoru, byl to spíš rypáček než pořádný nos; také oči mělo na dítě příliš maličké; Alence se ten jeho kukuč vůbec nezamlouval. Snad jenom zavzlykalo, pomyslila si Alenka a znovu se koukla, má-li v očích slzy.

Ne, slzy tam nemělo. „Jestli se, milánku, proměníš v prasátko, už s tebou nechci nic mít. Dej si pozor!“ Maličké zas vzlyklo (nebo zachrochtalo, nedalo se to rozeznat) a chvíli bylo ticho.

Alenka právě přemýšlela: Copak si s tímhle stvořením počnu, až přijdu domů? A tu se tak rozchrochtalo, že po něm zděšeně koukla. Nemýlila se: bylo to ve všem všudy prasátko a Alenka si uvědomila, že nést je dál je čirý nesmysl.

Postavila tedy toho tvorečka na zem a velmi se jí ulevilo, když si klidně odběhl do lesa. „Kdyby vyrostl, dítě by z něho bylo hrozně ošklivé, ale jako čuník docela ujde.“ Přemítala o známých dětech, z kterých by byli obstojní čuníci, a právě si říkala: „Kdybych jen věděla, jak je proměnit –,“ a vtom se polekala; pár kroků před ní seděla na stromě kočka Šklíba.

Jak uviděla kočka Alenku, jen se zašklebila. Napohled vypadala dobrácky, ale měla dlouhé drápy a spoustu zubů, a tak k ní byla Alenka raději uctivá.

„Číčo,“ spustila nesměle Alenka, protože si nebyla jista, zda se jí to oslovení zalíbí. Ale kočka se ještě víc rozšklebila.

„Vida, ono se jí to líbí,“ oddychla si Alenka a pokračovala: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“

„Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka.

„To je mi jedno kam –,“ řekla Alenka.

„Pak je jedno, kudy půjdeš,“ řekla kočka.

„– jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka.

„To se jistě dostaneš,“ řekla kočka, „jen když půjdeš dost dlouho.“ Alenka měla dojem, že se to nedá popřít, zeptala se tedy na něco jiného.

„Jací lidé bydlí tady v okolí?“

„Tamtím směrem,“ mávla kočka pravou tlapkou, „bydlí Švec. A tamtím směrem,“ a mávla druhou tlapkou, „bydlí Zajíc Březňák. Jdi si ke kterému chceš, oba jsou potrhlí.“

„Ale já nechci mezi potrhlíky,“ bránila se Alenka.

„Málo platné,“ řekla kočka, „tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi taky potrhlá.“

„Jak to víš, že jsem potrhlá?“ zeptala se Alenka.

„To je jisté, jinak bys sem nechodila.“

Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: „A jak víš, že ty jsi potrhlá?“

„Předně,“ spustila kočka, „pes potrhlý není, to uznáš, ne?“

„Snad,“ odpověděla Alenka.

„Tak vidíš,“ pokračovala kočka, „pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem, když má radost. No, a já vrčím, když mám radost, a vrtím ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá.“

„Já tomu říkám předení, a ne vrčení,“ řekla Alenka.

„Říkej si tomu, jak chceš,“ řekla kočka. „Hraješ dnes u Královny kroket?“

„Moc ráda bych, ale ještě jsem nedostala pozvánku,“ odpověděla Alenka.

„Uvidíš mě tam,“ řekla kočka a zmizela.

Alenka se tomu ani moc nedivila, už těm nevídaným věcem přivykla. Koukala na místo, kde byla předtím kočka, a ona se najednou zas objevila.

„Mimochodem, co je s dítětem?“ zeptala se kočka. „Málem jsem se zapomněla zeptat.“

„Proměnilo se v prasátko,“ řekla klidně Alenka, jako by to bylo samozřejmé.

„To jsem si myslela,“ řekla kočka a zas zmizela.

Alenka čekala, jestli se snad ještě neukáže, ale ona se neukázala, a tak Alenka za chvíli vykročila směrem, kde prý bydlí Zajíc Březňák. „Ševců jsem už viděla dost,“ řekla si. „Zajíc Březňák bude mnohem zajímavější,

a teď v květnu nebude možná tak potrhle vyvádět jako v březnu.“ Po těch slovech zdvihla hlavu a vida! Kočka zase seděla na stromě.

„Řekla jsi prasátko, nebo poupátko?“ zeptala se kočka.

„Prasátko,“ odpověděla Alenka, „a taky by ses nemusila tak najednou objevovat a zase mizet, točí se mi z toho hlava.“

„No dobrá,“ řekla kočka a tentokrát se ztrácela pomalounku od konečku ocasu až po škleb; ten chvíli ještě potrval, když už ostatek zmizel. Kočku bez šklebu, to už jsem viděla kolikrát, pomyslila si Alenka, ale škleb bez kočky! Něco tak zvláštního jsem jakživ neviděla!

Popošla ještě kousek a zahlédla domek Zajíce Březňáka. Napadlo ji, že to bude on, protože komíny měly podobu slechů a místo došků byla na střeše srst. Byl to velký domek, a teprve když si uždibla houby z levé ruky a povyrostla na dvě stopy, troufla si blíž, a i pak kráčela bázlivě, protože si myslila: Co když přece jen potrhle vyvádí! Měla jsem jít radši za Ševcem!

Bláznivá svačina

Pod stromem u domu bylo prostřeno a svačili tam Zajíc Březňák se Ševcem. Mezi nimi seděl Plch a tvrdě spal a oni loktem o něho opřeni bavili se mu nad hlavou.

Moc pohodlné to ten Plch zrovna nemá, pomyslila si Alenka, ale když spí, snad je mu to jedno.

Byl to velký stůl, ale všichni tři se tlačili na jednom rohu. „Není tu místo! Není tu místo!“ pokřikovali na Alenku. „Místa je tu až dost!“ odsekla Alenka a usedla do křesla na druhém konci stolu.

„Napij se vína,“ pobízel ji Zajíc Březňák.

Alenka se rozhlížela po stole, ale byl tam jenom čaj. „Žádné víno nevidím,“ prohodila.

„Taky že tu není,“ řekl zajíc Březňák.

„Co je to za slušnost, sedat si bez pozvání,“ odbyl ji Zajíc Březňák.

„To jsem nevěděla, že je to váš stůl,“ řekla Alenka. „Vždyť je tu prostřeno pro víc než pro tři.“

„Měla by ses dát ostříhat,“ řekl Švec. Chvíli si už Alenku zvědavě prohlížel, a teprve teď promluvil.

„Co si to dovolujete,“ okřikla ho Alenka. „To je neomalenost.“

Švec nad tím vyvalil oči, ale na víc se nezmohl než: „Proč je havran jako psací stůl?“

Teď bude zábava, pomyslila si Alenka. To jsem ráda, že dávají hádanky. „Myslím, že to uhodnu,“ řekla nahlas.

„Chceš říct, že na to umíš odpovědět?“ řekl Zajíc Březňák.

„Tak jest,“ řekla Alenka.

„Tak řekni, co myslíš,“ pokračoval Zajíc Březňák.

„To taky dělám,“ vyhrkla Alenka, „totiž myslím, co říkám – to je přec stejné.“

„Vůbec ne!“ řekl Švec. „To bys pak taky mohla říct, že ‚vidím, co jím‘ je stejné jako ‚jím, co vidím‘!“

„To bys taky mohla říct,“ ozval se Plch jakoby ze spaní, „že ‚dýchám, když spím‘ je stejné jako ‚spím, když dýchám‘!“

„U tebe je to ovšem stejné,“ řekl Švec. Rozhovor ustal a chvíli seděli mlčky; Alenka se zatím rozpomínala, co ví o havranech a psacích stolech, a moc toho nebylo.

První se ozval Švec. „Kolikátého je dnes?“ obrátil se k Alence. Vytáhl hodinky, rozčileně na ně hleděl, třepal jimi a přikládal si je k uchu.

Alenka se chvilku rozmýšlela, pak řekla: „Čtvrtého.“

„Jdou o dva dny pozadu!“ povzdechl si Švec. „Říkal jsem ti, že máslo kolečkům nesvědčí!“ pustil se do Zajíce Březňáka.

„Vždyť to bylo nejlepší máslo,“ špitl Zajíc Březňák.

„Jenže s máslem se tam nejspíš dostaly nějaké drobečky,“ huboval Švec. „Neměls je mazat nožem na chleba.“

Zajíc Březňák vzal hodinky a zachmuřeně si je prohlížel. Pak je ponořil do šálku s čajem, znovu si je prohlížel, ale na nic lepšího nepřipadl, než co řekl prve: „Vždyť to bylo nejlepší máslo.“

Alenka mu zvědavě koukala přes rameno. „To jsou mi divné hodinky!“ utrousila. „Ukazují, kolikátého je, a ne kolik je hodin!“

„A proč taky?“ bručel Švec. „Ukazují snad tvé hodinky, který máme rok?“

„Toť se ví, že ne,“ odsekla Alenka. „Protože je tam dlouho stejný rok.“

„A takové já mám – zcela vyhovují,“ řekl Švec.

Alence to vrtalo hlavou. Švec se vyjadřuje zřetelně, jenže to nemá hlavu ani patu. „Není mi to jasné,“ řekla co nejzdvořileji.

„Plch zase usnul,“ řekl Švec a ukápl mu trochu horkého čaje na nos. Plch jenom mrzutě zavrtěl hlavou, oči neotevřel a řekl: „Jistě, jistě,

zrovna jsem to měl na jazyku.“

„Už jsi tu hádanku uhodla?“ zeptal se Švec Alenky.

„Ne, dám se poddat,“ odpověděla Alenka: „Co to je?“

„Nemám ani ponětí,“ řekl Švec.

„Já taky ne,“ řekl Zajíc Březňák.

Alenka si omrzele povzdechla. „Taky byste mohli naložit s časem líp a nemařit ho hádankami bez rozluštění.“

„Kdybys znala Čas tak jako já,“ pravil Švec, „nemluvila bys o maření času. Je to někdo,“ řekl Švec.

„Já vás nechápu,“ bránila se Alenka.

„Bodejť,“ pokývl pohrdavě hlavou Švec. „Jistě jsi s ním jakživa nemluvila!“

„Asi ne,“ řekla Alenka opatrně, „ale když hraju na piano, tluču si takt a ten Čas –“

„Teď už tomu rozumím,“ vpadl jí do řeči Švec. „Tlouct se on nedá. Kdo je s ním zadobře, tomu nařídí hodiny, jak je mu libo. Tak třeba je devět ráno, vyučování začíná: pošeptáš Času jen slovíčko, a v mžiku se hodiny otočí! Půl druhé, jde se k obědu!“

(„To bych taky chtěl,“ hlesl Zajíc Březňák.)

„To by bylo něco,“ zamyslila se Alenka, „jenže – já bych ještě neměla chuť na oběd.“

„Třeba ne hned,“ řekl Švec, „ale hodiny ti zůstanou na půl druhé, jak dlouho chceš.“

„A vy to tak děláte?“ zeptala se Alenka.

Švec zavrtěl hlavou. „Kdepak!“ odpověděl. „Loni v březnu jsme se pohádali, zrovna než tomuhle v hlavě přeskočilo – (ukázal lžičkou na Zajíce Březňáka) – bylo to na koncertě u Srdcové Královny a já jsem měl zpívat píseň:

Znáš ji?“

„Něco takového jsem už slyšela,“ řekla Alenka. Švec vedl svou: „Takhle je to dál:

Vtom sebou Plch trhl a ze spaní zapěl: „Sviští, sviští, sviští, sviští –“ a zpíval tak dlouho, až ho štípli, aby přestal.

„No, a sotva jsem tam dozpíval první sloku, Královna vylítla a zaječela: ‚Maří čas! Srazte mu hlavu!‘“

„To je ale strašná surovost!“ vykřikla Alenka.

„A od té doby,“ hovořil Švec smutně, „nic mi k vůli neudělá! Teď je pořád šest hodin.“

Alence svitlo: „Tak proto máte toho tolik prostřeno k svačině,“ řekla.

„Tak jest,“ povzdechl si Švec. „Pořád je svačina, a na umývání nádobí nemáme kdy.“

„To si vždycky poposednete?“ řekla Alenka.

„Právě,“ odpověděl Švec. „Když se jedno nádobí ušpiní, poposedneme o kus dál.“

„A co když se zas vrátíte na začátek?“ osmělila se zeptat Alenka.

„Mluvme radši o něčem jiném,“ přerušil je Zajíc Březňák a zívl. „Už mě to nebaví. Navrhuju, aby nám slečinka povídala pohádku.“

„Ale já žádnou neumím,“ polekala se Alenka.

„Tak ať povídá Plch,“ zvolali oba dva. „Probuď se, Plchu!“ a každý z jedné strany ho naráz štípli.

Plch pomalu rozevřel oči. „Nespal jsem,“ zachrčel tichounce, „ani slovo mi, kamarádi, neušlo z toho, co jste si povídali.“

„Povídej nám pohádku!“ řekl Zajíc Březňák. „Ano, povídej,“ žadonila Alenka.

„A dělej honem,“ dodal Švec, „nebo nad tím zas usneš!“

„Byly jednou tři sestřičky,“ spustil honem Plch, „jmenovaly se Líza, Mína a Týna, a žily na dně studánky –“

„A čím se živily?“ zeptala se Alenka, protože o jídlo a pití se vždycky tuze starala.

„Živily se sirupem,“ řekl Plch po krátkém rozmýšlení.

„To není možné,“ pronesla šetrně Alenka, „vždyť by jim bylo špatně.“

„Však jim taky bylo špatně, a jak,“ řekl Plch.

Alenka si ten prapodivný život všemožně domýšlela; ale nešlo jí to, a tak znovu spustila: „A proč žily na dně studánky?“

„Dolej si ještě čaje,“ řekl Alence se vší vážností Zajíc Březňák.

„Ještě jsem čaj nedostala, tak si ho nemohu dolít,“ odpověděla Alenka.

„To myslíš odlít,“ řekl Švec. „Snáz se dolívá, než odlívá z ničeho.“

„Vás se nikdo neptá,“ řekla Alenka.

„A kdo si teď dovoluje?“ řekl vítězoslavně Švec.

Alenka nevěděla, co na to říct. Nalila si tedy čaj a nabrala chleba

s máslem a znovu se zeptala Plcha: „Proč žily ve studánce?“

Plch chvilku přemýšlel a pak řekl: „Byla to sirupová studánka.“

„Vždyť žádná není,“ hartusila Alenka, ale Švec a Zajíc Březňák na ni dělali Pst! Pst! a Plch vybuchl: „Když se neumíš slušně chovat, tak si to dopověz sama.“

„Ale ne, prosím vás, povídejte dál!“ prosila Alenka. „Už nebudu vyrušovat. Tak tedy jedna taková studánka je.“

„Vida, jedna!“ horlil Plch, ale přece si dal říct a povídal dál.

„A tak ty tři sestřičky – se vám učily vážit –“

„Co vážily?“ zeptala se Alenka – na svůj slib nadobro zapomněla.

„Sirup,“ odpověděl Plch tentokrát bez rozmýšlení.

„Chtěl bych čistý šálek,“ přerušil ho Švec. „Poposedněme si.“

Po těch slovech poposedl a Plch to udělal po něm. Zajíc Březňák se pošoupl na Plchovo místo a Alenka chtíc nechtíc usedla na místo Zajíce Březňáka. Jediný Švec při té výměně dobře pochodil, zato Alenka na tom byla mnohem hůř, protože si Zajíc Březňák právě převrhl na talíř konvičku s mlékem.

Alenka se bála znovu Plcha urazit, opatrně tedy spustila: „Ale já tomu nerozumím. Odkud ten sirup vážily?“

„Z vodní studánky se váží voda,“ řekl Švec, „tak proč bys nemohla vážit sirup ze sirupové studánky, ty hloupá.“

„Ale vždyť byly ve studánce,“ řekla Alenka Plchovi a Ševcovy poznámky si vůbec nevšímala.

„To se ví, že byly v ní – a ne vně.“

Touto odpovědí byla Alenka tak zmatena, že nechala Plcha chvíli bez přerušení povídat.

„Tak se tedy učily vážit,“ hovořil Plch a mnul si oči a zíval, jak na něj šly dřímoty, „a vážily si všeho možného, všeho, co začíná na M –“

„Proč na M?“ zeptala se Alenka.

„A proč ne?“ řekl Zajíc Březňák. Alenka zmlkla.

Plch přivíral oči a podřimoval; ale Švec ho štípl, až vyjekl a procitl a mluvil dále: „Co začíná na M jako myš, měsíc, myšlenka, mermo – víš, jak se říká mermomocí – jestlipak si pořádně vážíš mermomocí?“

„Když se tak ptáte, zdá se mi, že ne,“ řekla Alenka rozpačitě.

„Tak nemluv,“ řekl Švec.

Ta hrubost Alence dodala. Rozezleně vstala a šla pryč; Plch rázem usnul a druzí dva si jejího odchodu vůbec nevšímali, ačkoli se ohlížela,

zda ji snad nezavolají zpátky. Zahlédla ještě, jak cpou Plcha do čajové konvice, a pak už je neviděla.

„Tam už rozhodně nepůjdu!“ řekla si Alenka, jak se prodírala lesem.

„Jakživa jsem nebyla na hloupější svačině!“

Jen to dořekla, všimla si, že v jednom stromě jsou dvířka. To je ale divné! napadlo jí. Ale dnes je všechno divné. Co kdybych šla dovnitř. A šla. A opět se octla v dlouhé síni, hned vedle skleněného stolečku.

„Už si dám lepší pozor,“ řekla si a rovnou sebrala zlatý klíček a odemkla dvířka do zahrady. Potom uždibovala houbu (měla jí kousek v kapse), až se zmenšila na pouhou stopu. Potom prošla chodbičkou; a potom se konečně octla – v divukrásné zahradě, mezi bujně kvetoucími záhony a chladivými vodotrysky.

Královnino kroketové hřiště

U vchodu do zahrady stál velký růžový štěp. Rostly na něm bílé růže, ale tři zahradníci je usilovně přetírali na červeno. Alence to bylo velmi divné, šla se tedy na ně podívat zblízka, a když k nim došla, zaslechla:

„Dávej pozor, Pětko! Nestříkej po mně pořád barvou.“

„Já za to nemohu,“ zavrčel Pětka, „Sedmička mě šťouchl do lokte.“ Sedmička hned zdvihl hlavu a řekl: „Tak, tak, Pětko. Jen to vždycky svaluj na druhé.“

„Ty moc nemluv!“ řekl Pětka. „Zrovna včera jsem slyšel Královnu, jak říkala, že zasloužíš popravit.“

„A zač?“ ozval se ten, co promluvil první.

„Tobě, Dvojko, po tom nic není!“ řekl Sedmička.

„Jakpak ne, je!“ řekl Pětka. „Však já mu to povím za to, že místo cibule přinesl kuchaři tulipánové cibulky.“

Sedmička praštil štětcem a spustil: „No ne, taková nespravedlnost –“ a tu zahlédl Alenku, jak tam stojí a kouká po nich, a hned se zarazil; také ti dva ostatní se ohlédli a všichni se hluboce uklonili.

„Povězte mi prosím,“ řekla Alenka nesměle, „proč ty růže přetíráte?“ Pětka a Sedmička neříkali nic, jenom hleděli na Dvojku. Dvojka ti-

chounce vykládal: „Víte, slečinko, to máte tak, tohle měly být červené růže, a my jsme se spletli a zasadili jsme bílé; kdyby na to Královna přišla, hned by nám srazili hlavu, toť se ví. A tak než přijde, snažíme se, slečinko –“ Pětka zatím starostlivě napínal zrak přes celou zahradu a v tu chvíli vykřikl: „Královna! Královna!“ Všichni tři zahradníci se rázem vrhli tváří k zemi. Ozval se dupot a Alenka se ohlédla; nemohla se už Královny dočkat.

Napřed šlo deset křížových vojáků. Vzhled měli stejný jako ti tři zahradníci, byli podlouhlí a ploší a ruce a nohy měli v rozích. Za nimi šlo deset skvostně károvaných dvořanů. Stejně jako vojáci i oni pochodovali ve dvojstupu. Pak šly královské děti, bylo jich deset; vedly se po

dvou za ruce a tak cupitala vesele ta drobotina, celá ozdobená srdci. Za nimi se hrnuli hosté, samí Králové a Královny, Alenka mezi nimi zahlédla také Bílého Králíka. Rozčileně drmolil, všemu se culil a tak prošel vedle Alenky a ani si jí nevšiml. Potom šel Srdcový Spodek a na podušce z nachového sametu nesl královskou korunu. Na samém konci tohoto nádherného průvodu kráčel pak Král s Královnou.

Alenka se rozmýšlela, nemá-li se taky vrhnout tváří k zemi jako ti tři zahradníci, ale na žádné takové pravidlo při průvodu si nevzpomínala; a nač by ostatně byl průvod, napadlo jí, kdyby kdekdo musil ležet tváří k zemi a nic by z něho neviděl? A tak tam bez hnutí stála a čekala.

Když došel průvod k Alence, všichni zůstali stát a koukali na ni a Královna se rozkřikla: „Kdo je to?“ To se osopila na Srdcového Spodka, ale ten se jen poklonil a usmál.

„Ty trulante!“ Královna trhla zlostně hlavou; potom spustila na Alenku: „Jakpak ti říkají, děvče?“

Alenka jí zdvořile odpověděla: „Vaše Veličenstvo, říkají mi Alenka.“ Ale v duchu si řekla: Vždyť jsou to vlastně jenom karty. Co bych se jich bála.

„A co tamhleti?“ Královna ukázala na tři zahradníky, natažené u růžového štěpu. Oni totiž leželi na tváři, a protože měli na hřbetě stejný vzorek jako ostatní karty, nevěděla, jsou-li to zahradníci, dvořané, nebo snad tři její děti.

„Jak já to mám vědět!“ Alenka sama užasla, že si tak troufá. „Mně po tom nic není.“

Královna zlostí až zbrunátněla, chvíli si Alenku měřila jako divoká šelma a nakonec zavřískla: „Hlavu jí srazit! Hlavu –“

„Povídali,“ odsekla Alenka silným hlasem a Královna ztichla.

Král položil Královně ruku na rameno a nesměle se ozval: „Pamatuj, má zlatá, vždyť je to pouhé děvče.“

Královna se mu vztekle vytrhla a kázala Spodkovi: „Převrať je!“ Spodek je jednou nohou opatrně převrátil.

„Vstát!“ rozkřikla se na ně zhurta Královna.

Zahradníci se rázem postavili na nohy a klaněli se Králi, Královně, královskému potomstvu a kdekomu.

„Přestaňte!“ zavřískla Královna. „Točí se mi z vás hlava.“ Potom se ohlédla po růžovém štěpu a vyzvídala: „Copak jste to tady tropili?“

„Vaše Veličenstvo,“ promluvil poníženě Dvojka a poklekl na jedno koleno, „my jsme se snažili –“

Královna si už zatím prohlédla růže a přerušila ho: „No bodejť! Hlavu jim srazit!“ Průvod se hnul kupředu, zůstali tam jen tři vojáci – měli popravit zahradníky, jenže ti se uchýlili pod Alenčinu ochranu.

„Oni vás nesmějí popravit!“ řekla Alenka a strčila je do velikánského květináče, který stál poblíž. Vojáci tam chvíli okouněli a slídili po nich a potom si klidně odpochodovali za ostatními.

„Už mají hlavy dole?“ křičela Královna.

„Vaše Veličenstvo, už mají hlavy pryč,“ zahulákali v odpověď vojáci.

„Dobře!“ křikla Královna. „Kdo hraje kroket?“

Vojáci ani nemukali a dívali se na Alenku, protože se Královna zřejmě ptala jí.

„Já,“ křikla Alenka.

„Tak pojď!“ zařvala na ni Královna; Alenka se přidala k průvodu a trnula, co bude dál.

„To je – to je dnes hezky,“ ozval se někdo nesměle vedle ní. Kráčela vedle Bílého Králíka a ten po ní úzkostlivě pokukoval.

„Moc hezky,“ řekla Alenka, „a kdepak je Vévodkyně?“

„Pst! Pst!“ vyhrkl tichounce Králík. Při řeči se starostlivě ohlédl, potom si stoupl na špičky, až dosáhl ústy k jejímu uchu, a zašeptal: „Má být popravena.“

„Její škoda,“ řekla Alenka.

„Říkáš, že je jí škoda?“ zeptal se Králík.

„Vůbec jí není škoda,“ odpověděla Alenka. „Řekla jsem, že to je její škoda, že má být popravena. A za co?“

„Dala pohlavek Královně –,“ spustil Králík. Alenka vyprskla smíchy.

„Pst!“ zašeptal zděšeně Králík. „Ještě tě zaslechne Královna. Ona se totiž trochu opozdila a Královna jí řekla –“

„Na místa!“ zahřímala Královna a lidi se rozběhli na všechny strany, až do sebe vráželi; ale za chvilku se srovnali a začalo se hrát. Alenka si říkala, že tak prapodivné kroketové hřiště jakživa neviděla. Všude samý hrbol, samá rýha. Místo koulí živí ježci, místo palic živí plameňáci a branky tvořili vojáci, předklonění tak, že se rukama i nohama opírali o zem.

Zpočátku bylo pro Alenku nejtěžší poradit si s plameňákem. Jakžtakž si vmáčkla jeho trup pod paždí, takže nohy mu visely dolů, ale sotva mu pěkně narovnala krk a chystala se odpálit jeho hlavou ježka,

plameňák se pokaždé stočil dozadu a tak vyjeveně se na ni zadíval, že se dala do smíchu; a když mu zase hlavu sklonila a zkoušela to poznovu, tuze ji zlobilo, že se jí zatím ježek rozvinul a šine se pryč. A ke všemu ještě ať chtěla prohnat ježka, kam chtěla, obyčejně jí to překazil hrbol nebo rýha, a protože také předklonění vojáci se stále narovnávali a odcházeli jinam na hřiště, Alenka záhy usoudila, že takhle hrát je náramně těžké.

Hráči hráli všichni najednou, nečekali na své pořadí a v jednom kuse se hádali a rvali o ježky; netrvalo to dlouho, a Královna se tak rozlítila, že každou chvilku dupla a křikla: „Srazte mu hlavu!“ nebo zas: „Srazte jí hlavu!“

Alence už z toho bylo úzko. Zatím se sice s Královnou nepoškorpila, ale co nevidět se jí to může stát; a co potom, řekla si. Nějak tuze rádi tu srážejí hlavu, to je div, že je tu vůbec ještě někdo naživu.

Umínila si odtamtud vyváznout a zrovna přemýšlela, jak by nepozorovaně zmizela, a tu spatřila v povětří podivné zjevení. Nejprve z toho byla celá zmatená, ale když se na to zahleděla, poznala, že se to někdo šklebí, a hned si řekla: „Vždyť je to Šklíba, aspoň si budu mít s kým popovídat.“

„Jak se máš?“ řekla Šklíba, jakmile jí přibylo úst, takže mohla mluvit.

Alenka čekala, až se objeví oči, a potom kývla hlavou. „Darmo s ní mluvit,“ řekla si, „dokud se nevynoří uši, nebo aspoň jedno.“ Za chvíli se objevila celá hlava a Alenka postavila plameňáka na zem a hned se rozhovořila o hře, tak byla ráda, že ji někdo poslouchá. Kočce se nejspíš zdálo, že je jí vidět dost velký kus, a už se jí víc neukázalo.

„Tohle mi není žádná hra,“ posteskla si Alenka, „a tolik se všichni hádají, že člověk neslyší vlastního slova – jak se zdá, nemají ani kloudná pravidla, nebo je aspoň nikdo nedodržuje – a nemáš tušení, co je to za zmatek, když kdeco je tady živé. Tak třeba tamhleta branka, kterou jsem měla prohnat příští kouli, prochází se po druhém konci hřiště – a zrovna jsem měla odpálit Královnina ježka, jenomže on před mým ježkem utekl.“

„Jak se ti líbí Královna?“ zeptala se tiše Šklíba.

„Vůbec se mi nelíbí,“ řekla Alenka, „ona je tak strašně –“ Tu si všimla, že Královna stojí přímo za ní a poslouchá, a tak dopověděla: „šikovná, že ani nestojí za to, hrát až do konce.“

Královna se usmála a šla dál.

„S kýmpak to mluvíš?“ Král přišel za Alenkou a zvědavě se zahleděl na kočičí hlavu.

„Je to moje známá – Šklíba,“ řekla Alenka, „dovolte, abych vám ji představila.“

„Ten její pohled se mi pranic nelíbí,“ řekl Král, „ale jestli chce, ať mi políbí ruku.“

„Radši ne,“ prohodila Šklíba.

„Nebuď drzá,“ řekl Král, „a nehleď tak na mě!“ Při těch slovech si stoupl za Alenku.

„I kočka smí hledět na Krále,“ řekla Alenka. „Četla jsem to v jedné knize, už si nevzpomínám, v které.“

„Musí se zkrátka odklidit,“ řekl rázně Král a zavolal na Královnu, která šla zrovna okolo. „Má zlatá, rád bych, abys tu kočku dala odklidit.“ Královna měla na všechny trampoty, ať už velké, nebo malé, jen je-

den lék. „Hlavu jí srazit!“ řekla, ani se neohlédla.

„Já sám skočím pro kata,“ nabídl se horlivě Král a už uháněl.

Alence napadlo, že by se měla vrátit do hry a sledovat její průběh, protože zdálky bylo slyšet Královnu, jak vztekle vříská. Slyšela ji, jak odsoudila už tři hráče k smrti za to, že zmeškali pořadí, a nic se jí to nezamlouvalo. Hrálo se tak zmateně, že nikdy nevěděla, jestli je na řadě, nebo ne. A tak sháněla svého ježka.

Ježek se zatím pral s jiným ježkem a Alenka toho chtěla jaksepatří využít a odpálit oba ježky dvojitou ranou; jenže chyba lávky: plameňák jí zatím odešel až na konec zahrady a tam se, jak viděla, marně snažil vzlétnout na strom.

Když plameňáka polapila a přinesla zpátky, rvačka už dávno skončila a po obou ježcích nikde ani vidu. „To je jedno,“ řekla si Alenka, „však branky na téhle straně hřiště stejně zmizely.“ Vmáčkla si plameňáka pod paži, aby jí zase neutekl, a šla si ještě trochu popovídat se svou známou.

Došla ke Šklíbě a užasla nad tím, jaký dav se to kolem ní shlukl: kat, Král i Královna se hádali jeden přes druhého, ostatní ani nedutali, jenom se tvářili ustrašeně.

Sotva se tam Alenka objevila, hned se všichni tři doprošovali, aby jejich spor rozhodla, a oháněli se každý svými argumenty; ale protože všichni mluvili najednou, Alenka ne a ne přijít na to, co jí vlastně říkají.

Kat se oháněl tím, že hlava se dá srazit jenom tehdy, když sedí na nějakém těle; něco takového jaktěživ nedělal, a aby si s tím teď začínal, na to je už moc starý.

Král se oháněl tím, že to, co má hlavu, dá se taky o hlavu zkrátit, a nikdo ať mu nepovídá hlouposti.

Královna se oháněla tím, že když se v té věci bez prodlení něco nezařídí, dá všechny, jak tam kolem stojí, popravit. (Právě nad tímto výrokem se tvářilo shromáždění tak ustrašeně.)

Alence něco napadlo a hned vyhrkla: „Vždyť ta Šklíba patří Vévodkyni, jí se na ni zeptejte.“

„Vévodkyně je v žaláři.“ Královna řekla katovi: „Přiveď ji sem!“ Než bys řekl švec, kat byl v prachu.

Sotva kat odešel, začala se kočičí hlava rozplývat, a než se s Vévodkyní vrátil, byla tatam. Král s katem lítali jak splašení a hledali ji a ostatní se pustili znovu do hry.

Paželví povídka

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem se s tebou, dušinko, zase shledala,“ řekla Vévodkyně, něžně se do Alenky zavěsila a tak spolu odešly z hřiště. Alenka se nad její dobrou náladou zaradovala, tam v kuchyni, napa-

dlo jí, rozzuřil ji snad jenom ten pepř.

„Až já budu Vévodkyní,“ řekla si Alenka (ale moc přesvědčeně to neznělo), „pepř v kuchyni vůbec nestrpím. Polévka se bez něho obejde – lidé bývají podráždění možná jen z pepře,“ libovala si, na jaké nové pravidlo to zas kápla, „z octa bývají kyselí – z heřmánku hořcí – a – z cukrkandlu a podobných sladkostí bývají děti milé. Kdyby si to dospělí uvědomili, to by pak cukrovím tolik neškudlili.“

Na Vévodkyni už docela zapomněla a skoro se lekla, když se jí ozvala u samého ucha. „Ty na něco myslíš, děvenko, a zapomínáš mluvit. Tak honem ti to neřeknu, jaké z toho plyne naučení, ale za chvíli si vzpomenu.“

„Možná že z toho žádné naučení neplyne,“ troufla si Alenka.

„Ale, ale, dítě!“ napomenula ji Vévodkyně. „Ze všeho plyne nějaké naučení, jenom je umět najít.“ Při těch slovech se k Alence ještě víc přitiskla.

Že se na ni tolik lepí, to nebylo Alence po chuti. Předně je tuze ošklivá; a za druhé jí sahá bradou právě na rameno, a jak se o ně opírá, bradu má protivně špičatou. Ale nechtěla k ní být nezdvořilá a snášela to statečně. „Jak se zdá, jde jim hra lépe,“ řekla.

„Tak jest,“ řekla Vévodkyně. „A z toho plyne naučení – že světem hýbe láska!“

„Někdo řekl,“ zašeptala Alenka, „že se svět hýbe tehdy, když si každý hledí svého!“

„No dobře! To je skoro totéž,“ řekla Vévodkyně, špičatou bradu zaryla do Alenčina ramene a dodala: „A z toho plyne naučení – dbej na smysl, slova přijdou sama.“

Ta hledá ve všem naučení, pomyslila si Alenka.

„Jistě je ti divné, proč tě nevezmu kolem pasu,“ ozvala se po chvilce Vévodkyně. „To jenom proto, že nevím, jakou má tvůj plameňák povahu. Mám to zkusit?“

„Třeba vás štípne,“ varovala ji Alenka, protože nestála Vévodkyni o to, aby to zkusila.

„To je pravda,“ řekla Vévodkyně, „plameňák a hořčice štípou. Z toho plyne naučení – vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.“

„Jenže hořčice není pták,“ podotkla Alenka.

„Správně,“ řekla Vévodkyně. „Ty se ale umíš jasně vyjadřovat!“

„Je to myslím nerost,“ řekla Alenka.

„Samozřejmě.“ Vévodkyně si nejspíš umínila na všechno jí přizvukovat. „Jsou tady opodál velké hořčicové doly. Z toho plyne naučení – tam, kde jsou doly, nejsou žádné hory.“

„Už to mám!“ Alenka poslední větu přeslechla. „Je to zelenina. Nevypadá jako zelenina, ale je.“

„Úplně s tebou souhlasím,“ řekla Vévodkyně, „a z toho plyne naučení – buď tím, čím se zdáš – nebo stručně řečeno – nikdy se nedomýšlej, že nejsi jiná, než by ses jiným mohla zdát, že buď jsi, nebo jsi byla, a nejiná, než by ses jim byla bývala zdála.“

„Snad bych to lépe pochopila,“ řekla Alenka zdvořile, „kdybych si to napsala – když to povídáte, nějak mi to není jasné.“

„To nic není, kdybych chtěla, to bych ti to teprve pověděla,“ troštovala se Vévodkyně.

„Jen se prosím neobtěžujte a nepovídejte to ještě obšírněji,“ bránila se Alenka.

„Jaképak obtěžování!“ řekla Vévodkyně. „Věnuji ti všechno, co jsem až doposud řekla.“

Laciný dárek! pomyslila si Alenka. Ještě štěstí, že se nedávají takové dárky k narozeninám! Ale nahlas říct se to neodvážila.

„Zase přemýšlíš?“ Vévodkyně znovu zaryla Alence bradou do ramene.

„Mám právo přemýšlet,“ odpověděla Alenka zhurta, už ji to dopalovalo.

„Povídali,“ řekla Vévodkyně, „to by pak měli vepři právo lítat; a z toho plyne na –“ Ale tu Vévodkyně zmlkla, oblíbené slovo „naučení“ nedopověděla a paže, kterou byla do Alenky zavěšená, se jí rozechvěla. Alenka zdvihla hlavu a před nimi stála Královna, ruce založené, a mračila se jako hrom.

„To je dnes hezky, Vaše Veličenstvo!“ hlesla Vévodkyně tichounkým hláskem.

„Předem vás upozorňuji,“ Královna křikla a přitom dupla nohou,

„než řeknu švec, buď zmizíte vy, nebo vaše hlava! Vyberte si!“ Vévodkyně si vybrala a v mžiku byla tatam.

„Hrajme dál,“ řekla Královna Alence, a Alenka samým strachem ani necekla a pomalu šla za ní zpátky na kroketové hřiště.

Ostatní hosté Královniny nepřítomnosti hned využili a hověli si v chládku, ale sotva ji spatřili, honem se vrátili do hry; a Královna jen prohodila, že kdo se omešká, zaplatí to životem.

Královna se při hře s druhými hráči ustavičně hádala a pokřikovala:

„Usekněte mu hlavu!“ nebo „Usekněte jí hlavu!“ A koho odsoudila, toho vojáci hned zatkli; pak ovšem nemohli dělat branky, a tak tam za nějakou půlhodinku žádné branky nezbyly a všichni hráči až na Krále, Královnu a Alenku byli zatčeni a odsouzeni k smrti.

Královna celá udýchaná nechala hry a zeptala se Alenky: „Už jsi viděla Paželva?“

„Neviděla,“ řekla Alenka. „Ani nevím, co to je Paželv.“

„Dělá se z něho paželví polívka,“ řekla Královna.

„Jakživa jsem o něm neslyšela ani ho neviděla,“ řekla Alenka.

„Pojď se mnou,“ řekla Královna, „bude ti o sobě vyprávět.“

Když pak spolu odcházely, zaslechla Alenka Krále, jak říká tlumeně přítomným: „Dávám všem milost.“ „Tak to má být,“ oddechla si Alenka, však ji ta hromada poprav nařízených Královnou nemálo trápila.

Zakrátko narazily na Noha, spal tam na sluníčku. (Jestli nevíte, jak vypadá Noh, podívejte se na obrázek.) „Hybaj, lenochu!“ řekla Královna. „Doveď tuhle slečinku k Paželvovi, ať jí o sobě vypravuje. Já musím jít dohlédnout na popravy, které jsem nařídila.“ Odešla a nechala Alenku s Nohem o samotě. Alence se ta obluda moc nelíbila, ale řekla si, že jí u ní nebude hůř než u té sveřepé Královny, a tak čekala, co bude dál. Noh se posadil a protřel si oči; díval se za Královnou, až jim zmizela, a pak se zachechtal. „K smíchu!“ řekl napůl k sobě a napůl k Alence.

„Co je k smíchu?“ zeptala se Alenka.

„No přece ona,“ řekl Noh. „Vždyť si to všecko jen namlouvá. Oni stejně nikdy nikoho nepopraví. Tak pojď!“

Tady je pořád samé pojď! pomyslila si Alenka a loudala se za Nohem. Nikdo mě jakživ tolik nekomandoval.

Ušli kousek a tu zahlédli opodál Paželva, jak sedí smutný a sklíčený na skalisku, a když přišli blíž, slyšela ho Alenka vzdychat, jako by mu mělo srdce puknout. Bylo jí ho upřímně líto. „Co ho trápí?“ zeptala se Noha a Noh jí skoro stejnými slovy odpověděl: „To on si všechno jen namlouvá, nic ho netrápí. Tak pojď!“

Přistoupili tedy k Paželvovi; ten na ně zíral velkýma uslzenýma očima, ale nic neříkal.

„Tadyhle slečinka by ráda, kdybys jí, víme, pověděl něco o sobě,“ řekl Noh.

„Povím,“ řekl Paželv hlubokým, dutým hlasem. „Posaďte se oba a ani nemukejte, než domluvím.“

Tak tedy usedli a chvíli bylo ticho. Alenka si pomyslila: To nevím, jak chce domluvit, když mluvit nezačal. Ale čekala trpělivě dál.

Konečně si Paželv zhluboka vzdychl a spustil: „Kdysi jsem byl pravý Želv.“

Po těchto slovech se zas nadlouho rozhostilo ticho, jen občas přerývané Nohovým „Hžkrrr!“ a Paželvovými srdcervoucími vzdechy. Alenka užuž chtěla vstát a říct: Děkuju vám za vaše zajímavé vyprávění, ale zdálo se jí, že snad přece něco přijde, i zůstala mlčky sedět.

„Když jsme byli malí,“ Paželv mluvil už klidněji, jen občas si ještě vzdychl, „chodili jsme do mateřské školy. Učil nás starý Želvák, říkali jsme mu Marhůl.“

„Pročpak jste mu říkali Marhůl, když to Marhůl nebyl?“ zeptala se Alenka.

„Že se nestydíš, takhle bláhově se ptát,“ dodal Noh a pak oba seděli a mlčeli a koukali na Alenku; ta by se byla nejradši do země propadla.

Nakonec řekl Noh Paželvovi: „Tak povídej dál, kamaráde, ať to netrvá celý den!“ a Paželv hovořil těmito slovy:

„Tak jsem tedy chodil do školy v moři, i když tomu snad nevěříš –“

„To jsem neřekla,“ vpadla mu do řeči Alenka.

„Řekla,“ odpověděl Paželv.

„Buď zticha!“ ozval se Noh, ještě než Alenka otevřela ústa. Paželv pokračoval:

„Dostalo se nám výborného vzdělání – však jsme se celý den učili.“

„My jsme taky měli celodenní vyučování,“ řekla Alenka, „tak se tolik nechlubte!“

„A měla jsi nějaké nepovinné předměty?“ zeptal se starostlivě Paželv.

„Ano!“ řekla Alenka. „Měli jsme francouzštinu a hudbu.“

„A co prádlo?“ zeptal se Paželv.

„To vůbec ne,“ nadurdila se Alenka.

„Á! Tak to moc dobrá škola nebyla,“ oddychl si Paželv. „To u nás jsme měli na konci vysvědčení nepovinné předměty: Francouzština a hudba a prádlo.“

„Tomu, kdo žije na dně mořském, to není zapotřebí,“ řekla Alenka.

„Však jsem na to ani neměl,“ vzdychl si Paželv, „chodil jsem jen na povinné předměty.“

„A které?“ zeptala se Alenka.

„No především samozřejmě na bdění a spaní,“ odpověděl Paželv.

„A pak na motyku s všelijakými početními úkony, jako je svítání, odmítání, nasolení a želení.“

„Nasolení, to jsem nikdy neslyšela,“ osmělila se Alenka. „Co je to?“

Samým úžasem zvedl Noh obě tlapy a zvolal: „Cože? Ty že jsi nikdy neslyšela o nasolení! Co je oslazení, to doufám víš?“

„Ano, to je – to je – když se něco pocukruje.“

„Jestli tedy nevíš, co je nasolení, pak jsi ťululum.“

Alenku přešla chuť ještě se ho na něco ptát, otočila se tedy k Paželvovi: „Co jste se ještě učili?“

„Pak jsme měli hájesloví,“ počítal Paželv na prackách, „mořepis, příhodopis – dále rýžování – jednou za týden k nám chodil starý úhoř a učil nás třeslení, svinování a svalování.“

„Co to bylo?“ zeptala se Alenka.

„To ti nemohu ukázat,“ řekl Paželv. „Mám na to tuhé kosti. A Noh se to neučil.“

„Neměl jsem čas,“ řekl Noh, „ale zato jsem chodil na klasické jazyky.

Učil mě stařičký mořský pavouk.“

„Já jsem k němu nechodil,“ povzdychl Paželv. „Říkali, že učí zmatinu a vřeštinu.“

„To učil,“ povzdychl taky Noh a oba si zakryli obličej prackou.

„A kolik hodin denně jste se učili?“ vyhrkla Alenka, aby obrátila řeč jinam.

„První den jich tu bývalo deset,“ řekl Paželv, „druhý den jich tu bývalo devět a tak to šlo dále.“

„To je mi divný rozvrh!“ zvolala Alenka.

„Podle toho, kolik jich tu bývalo,“ prohodil Noh, „taky jich pak ubývalo.“

Tohle Alence dosud nenapadlo, chvíli nad tím hloubala a potom řekla: „Jedenáctý den bylo tedy volno, ne?“

„Toť se ví,“ řekl Paželv.

„A co jste dělali dvanáctý den?“ dorážela Alenka.

„Dost o tom, jak jste se učili,“ skočil jí rázně do řeči Noh. „Pověz jí ještě, jak jste si hráli.“

Humří čtverylka

Paželv si zhluboka vzdychl a jednou prackou si otřel oči. Hleděl na Alenku, soukal ze sebe slova, ale hrdlo měl sevřené samým štkaním.

„Jako by mu kost zaskočila,“ Noh jím zalomcoval a bouchal ho do zad. Posléze se Paželv zmohl na řeč a všecek uslzen takto hovořil dále:

„Ty jsi pod mořem asi mnoho nežila –“ („To ne,“ řekla Alenka.)

„a s Humrem ses vůbec neseznámila –“ (Užuž měla Alenka na jazyku: Jednou jsem ho ochutnala –, ale honem se zarazila a řekla: „Vůbec ne.“)

„a tak ani netušíš, jak rozkošná je Humří čtverylka.“

„To ne,“ řekla Alenka. „A jaký je to tanec?“

„Inu,“ řekl Noh, „nejprve si tanečníci na pobřeží stoupnou do řady –“

„Do dvou řad!“ zakřikl ho Paželv. „Jsou to Tuleni, Želvi a tak dále; slimýši se odklidí z cesty…“

„To obyčejně chvíli trvá,“ skočil mu do řeči Noh.

„… udělají se dva kroky vpřed…“

„Za tanečníka má každý Humra!“ křikl Noh.

„No ovšem,“ řekl Paželv. „Dva kroky vpřed se svým tanečníkem –“

„– potom se tanečníci vymění a v stejném pořádku se couvne,“ připomenul Noh.

„A potom se, rozumíš,“ vedl svou Paželv, „vyhodí –“

„Humři!“ vřískl Noh a poskočil.

„– co nejdál do moře –“

„A plave se za nimi!“ zaječel Noh.

„V moři se udělá kotrmelec!“ křikl Paželv a hopsal jako divý.

„Humří tanečníci se znovu vymění!“ zahulákal Noh.

„Plave se zpátky na břeh a – to je první figura,“ řekl Paželv a rázem ztišil hlas; až dosud obě stvoření řádila jako pominutá a teď se smutně a pokojně dívala na Alenku.

„Tanec je to jistě pěkný,“ pronesla nesměle Alenka.

„Chtěla bys ho kousek vidět?“ řekl Paželv.

„Moc ráda,“ řekla Alenka.

„Zkusme tedy první figuru!“ řekl Paželv Nohovi. „Bez Humrů se nějak obejdem. Kdo z nás bude zpívat?“

„Zpívej ty, já jsem slova zapomněl,“ řekl Noh.

I tančili vážně kolem Alenky, a když došli až k ní, vždycky jí šlápli na prsty, předními prackami mávali do taktu. Paželv přitom zvolna a smutně prozpěvoval:

„Děkuji, napohled je ten tanec velmi zajímavý,“ Alenka si oddechla, že už je konečně po něm, „a ta zvláštní píseň o Bělici se mi tuze líbí.“

„Copak Bělice,“ řekl Paželv, „ty jsi je asi viděla už dřív, ne?“

„Ano,“ řekla Alenka, „vídala jsem je na ob – –,“ a honem se zarazila.

„Kde leží Ob, to nevím,“ řekl Paželv, „ale když jsi je vídala, pak ovšem víš, jak vypadají.“

„Snad ano,“ odpověděla váhavě Alenka. „Ocásek mají v hubě a jsou posypány strouhanou houskou.“

„S tou strouhanou houskou to není pravda,“ řekl Paželv. „V moři by se jim spláchla. Ale ocásek v hubě mají, a to proto, že –,“ tu Paželv zívl a přimhouřil oči. „Pověz jí, proč a nač to je,“ řekl Nohovi.

„Je to proto, že se chtěly pustit s Humry do tance,“ řekl Noh. „A tak je hodili do moře. A tak dlouho a dlouho padaly. A tak si ocásek zastrčily do huby. A tak ho už z huby nevytáhly. Tak je to.“

„Děkuji,“ řekla Alenka, „velmi zajímavé. To jsem o bělicích nevěděla.“

„Chceš-li, povím ti toho o nich ještě víc,“ řekl Noh. „Jestlipak víš, proč se jim říká bělice?“

„O tom jsem nikdy nepřemýšlela,“ řekla Alenka. „Proč?“

„Protože se jimi leští obuv,“ smrtelně vážně jí odpověděl Noh. Alenka nad tím zkoprněla. „Obuv?“ opakovala nedůvěřivě.

„No, a čímpak se leští tvé střevíce?“ řekl Noh. „Od čeho se ti tak lesknou?“

Alenka se na ně zahleděla, chvíli přemýšlela a potom řekla: „Myslím, že se leští černidlem.“

„Pod mořem se obuv leští bělidlem,“ dodal hlubokým hlasem Noh.

„Teď to víš.“

„A z čeho se ta obuv vyrábí?“ zeptala se zvědavě Alenka.

„No přece z pstruže a mloků,“ odsekl jí podrážděně Noh, „to ti každý garnát poví.“

„Být já Bělicí,“ Alence ta píseň pořád nešla z hlavy, „ten Tuňák by mi vadil. Řekla bych mu: ‚Zpátky, prosím – o tebe nestojíme!‘“

„Ale když on k nim patřil,“ namítl Paželv, „chytrá ryba se bez něho nikam nepustí.“

„Vážně?“ žasla Alenka.

„No ovšem,“ řekl Paželv, „když plave ryba ve velikánské hloubce, říká si, že to Tuňák vydrží.“

„Jak tomu mám rozumět?“ řekla Alenka.

„Tak jak to myslím,“ urazil se Paželv. A Noh prohodil: „A teď nám pověz, co dobrodružného jsi ty zažila.“

„Mohla bych vám vypravovat, co dobrodružného jsem zažila – ale jenom od dnešního rána,“ řekla nesměle Alenka. „Na včerejšek darmo vzpomínat, protože to jsem byla docela jiná.“

„Vysvětli nám to,“ řekl Paželv.

„Kdepak! Napřed dobrodružství,“ zlobil se Noh, „vysvětlování zabere hrůzu času.“

I vyprávěla jim Alenka, jaká dobrodružství ji potkala od té chvíle, co spatřila Bílého Králíka. Zprvu se zajíkala, obě ta svoření se na ni z obou stran lepila s vypoulenýma očima a s ústy dokořán, ale brzy se vzpamatovala. Posluchači ani nedutali, až došla k tomu, jak Houseňákovi odříkávala Na svatého Řehoře a všechno se jí popletlo, tu se Paželv nadýchl a řekl: „To je divné.“

„Divnější to ani být nemůže,“ řekl Noh.

„Všechno se jí popletlo!“ opáčil zamyšleně Paželv. „Měla by nám taky něco odříkat. Ať spustí.“ Pohlédl na Noha, jako by si o něm myslel, že má nad Alenkou nějakou moc.

„Vstaň a odříkej nám Za horama svítá,“ řekl Noh.

Ta stvoření by člověka pořád jen komandovala a dávala mu něco odříkávat! pomyslila si Alenka. Úplně jako ve škole. Ale přece jen vstala a začala odříkávat, jenže měla dosud plnou hlavu Humří čtverylky, a tak ani nevěděla, co říká, a znělo to moc prapodivně:

„Je to jinak, než jsem to já v dětských letech říkával,“ řekl Noh.

„Já jsem to doposud neslyšel,“ řekl Paželv, „ale pitomost je to k pohledání.“

Alenka nic neříkala; seděla, obličej v dlaních, a dumala, jestlipak jí ještě někdy něco dopadne jaksepatří.

„Někdo by mi to měl vysvětlit,“ řekl Paželv.

„Ona ti to vysvětlí,“ vyhrkl Noh. „Odříkávej další báseň.“

„Ale co ty špičky ven?“ Paželv si to nedal vzít.

„To je základní taneční postoj,“ řekla Alenka, ale byla nad tím celá pryč a chtěla to nějak zamluvit.

„Odříkávej další báseň,“ opakoval Noh, „začíná Znám křišťálovou studánku.“

Alenka věděla, že se jí to zase poplete, ale vzdorovat si netroufala, i spustila třaslavým hlasem:

„Nač celý ten krám opakovat,“ přetrhl jí to Paželv, „když nám to pořádně nevysvětlíš. Takovou slátaninu jsem jakživ neslyšel.“

„Tak přestaň,“ poručil Noh. A Alenka mileráda přestala.

„Neměli bychom zkusit další figuru z Humří čtverylky?“ dodal Noh.

„Nebo ti má Paželv něco zazpívat?“

„Ať Paželv laskavě něco zazpívá,“ doprošovala se Alenka tak horlivě, že Noh nemálo dotčeně řekl: „Inu, každý má jiný vkus! Zazpívej jí, kamaráde, Želví polívku.“

Paželv zhluboka vzdychl a přerývaným hlasem plačtivě zazpíval:

„Ještě jednou refrén!“ zvolal Noh a Paželv už k němu nasazoval, a tu k nim zdálky dolehl křik: „Začíná soud!“

„Pojď!“ poručil Noh, nečekal na konec písně, vzal Alenku za ruku a už běžel.

„Co je to za soud?“ Alenka sotva popadala dech, ale Noh odsekl:

„Pojď!“ a běžel ještě rychleji a vánek k nim stále slaběji a slaběji zanášel truchlivá slova:

Kdo ukradl vdolky

Když tam přišli, Srdcový Král s Královnou seděli na trůně a kolem nich se kupil hustý dav – všelijací ptáčci a zvířátka a k tomu všechny karty. Před nimi stál spoutaný Spodek, po boku střežený vojáky; poblíž Krále stál Bílý Králík, v jedné ruce trubku, v druhé pergamenový svitek. Uprostřed soudního dvora byl pak stůl a na něm velká mísa vdolků; vypadaly tak chutně, že při pohledu na ně dostala Alenka hlad. – Už aby bylo po přelíčení, napadlo ji, a podávaly se zákusky! Ale na to nebylo ani pomyšlení, a tak se rozhlížela kolem sebe, aby si ukrátila dlouhou chvíli.

U soudu Alenka dosud nebyla, jenom o něm čítala, nemálo se tedy zaradovala nad tím, že ví, jak se co jmenuje. „Tohle je soudce,“ řekla si,

„protože má velkou paruku.“

Ten soudce byl ostatně Král, a protože na paruce měl nasazenou korunu (chcete-li vědět jak, podívejte se na obrázek v další kapitole), moc spokojeně nevypadal a taky mu to neslušelo.

A tamhle je lavice porotců, napadlo Alence, a těch dvanáct stvoření – (jinak než stvoření se to totiž nazvat nedalo, jednak to byla zvířátka, jednak ptáci) to budou porotci. To slovo si několikrát pro sebe zopakovala a nemálo se tím pyšnila; a právem, vždyť kolikpak děvčátek tak mladých jako ona ví, co to vlastně znamená. Ale stejně by se hodilo říct

„členové poroty“.

Všech dvanáct porotců pilně psalo na břidlicové tabulky. „Copak to dělají?“ pošeptala Alenka Nohovi. „Vždyť přelíčení ještě nezačalo, a tak nemají co zapisovat.“

„Oni se podepisují,“ odpověděl šeptem Noh, „aby snad do konce přelíčení nezapomněli, jak se jmenují.“

„Pitomečci,“ vybuchla rozhorleně Alenka, ale hned zas zmlkla; Králík totiž křikl: „Ticho v soudní síni!“ a Král si nasadil brejle a pátral zrakem, kdo to mluví.

Jako by se jim přes rameno dívala, pozorovala Alenka, jak si porotci na tabulku šmahem zapisují „pitomečci!“, a dokonce si všimla, jak se

jeden ptá souseda, píše-li se „pitomeček“ s měkkým, nebo s tvrdým i.

„To budou mít do konce přelíčení tabulky počmárány, že se v tom nikdo nevyzná!“ řekla si Alenka.

Jednomu porotci skřípalo pisátko. Alenka to ovšem nestrpěla, obešla celou dvoranu, až se octla za ním, a než se nadál, pisátko mu sebrala. Šlo to raz dva a chudinka porotce (byl to Vilík Ještěřík) vůbec nechápal, kam se mu pisátko podělo; slídil po něm na všech stranách, ale nezbylo mu, než celý den psát prstem. Moc platné mu to nebylo, protože to na tabulce nebylo ani znát.

„Hlasateli, přečtěte obžalobu!“ řekl Král.

I zatroubil Bílý Králík třikrát na trubku, potom rozvinul pergamenový svitek a četl:

„Poraďte se o rozsudku,“ řekl Král porotě.

„Ještě ne, ještě ne!“ skočil mu rázně do řeči Králík. „Napřed je hromada jiných věcí!“

„Předvolat prvního svědka,“ řekl Král. I zatroubil Bílý Králík třikrát na trubku a zvolal: „První svědek!“

Prvním   svědkem   byl Švec.   Předstoupil,   v jedné ruce šálek čaje a v druhé namazaný krajíc, a spustil: „Prosím Vaše Veličenstvo za prominutí, že si to nesu s sebou, ale když mě předvolali, ještě jsem neposvačil.“

„Měl jsi posvačit,“ řekl Král. „Odkdypak už svačíš?“

Švec koukl po Zajíci Březňákovi; ten zavěšen do Plcha přišel k soudu za ním. „Myslím, že od čtrnáctého března,“ řekl Švec.

„Od patnáctého,“ řekl Zajíc Březňák.

„Od šestnáctého,“ dodal Plch.

„Zapsat,“ řekl Král porotě a porotci si ta tři data horempádem zapsali na tabulku, potom je sečetli a výsledek převedli na šilinky a pence.

„Zuj ty své boty,“ poručil Král Ševci.

„Ony nejsou moje,“ řekl Švec.

„Kradené!“ houkl Král na porotce a ti si to hned zaznamenali.

„Já je prodávám,“ vysvětloval Švec, „svoje žádné nemám. Jsem Švec.“

Tu si Královna nasadila brejle, ostře si Ševce měřila a ten zbledl a znervózněl.

„Vydej svědectví,“ řekl Král, „a netřeš se, nebo tě dám na místě popravit.“

Svědek se tím zřejmě nijak nevzmužil: stále přešlapoval z nohy na nohu, úzkostlivě koukal po Královně a samým rozčilením místo krajíce ukousl kus šálku.

A tu pocítila Alenka něco prapodivného a hezkou chvíli jí vrtalo hlavou, co to vlastně je: už se zase zvětšovala a nejprve měla chuť vstát a odejít od soudu; ale potom se rozmyslila, že tam zůstane, dokud se tam vejde.

Plch seděl vedle ní a hned se ozval: „Netlačte se tak na mě. Sotva dýchám.“

„Já za to nemohu,“ chlácholila ho Alenka. „Já rostu.“

„Co tady máte co růst,“ řekl Plch.

„Nemluvte hlouposti,“ spustila zostra Alenka, „však vy rostete taky.“

„Ano, jenže já rostu přiměřeně,“ namítl Plch, „a ne tak bláznivě.“ Nevrle vstal a odešel na druhou stranu dvorany.

Královna si pořád Ševce přísně měřila, a když pak procházel Plch soudní dvoranou, poručila jednomu soudnímu zřízenci: „Přines mi seznam zpěváků na posledním koncertě!“ a nešťastný Švec se nad tím tak roztřásl, až ze sebe boty sklepal.

„Vydej svědectví,“ opakoval zlostně Král, „jinak tě dám popravit, ať máš strach, nebo ne.“

„Jsem já to bídný tvor, Vaše Veličenstvo,“ spustil třaslavým hlasem Švec, „dal jsem se do svačiny – je to sotva týden – namazaný krajíček je čím dál tenčí – a svačina sviští –“

„Cože sviští?“ řekl Král.

„Tak začínala svačina,“ hovořil Švec.

„Toť se ví, že svačina začíná stejně jako sviští,“ obořil se na něho Král. „Copak jsem ťululum? Mluv!“

„Jsem bídný tvor,“ hovořil Švec, „a potom svištělo kdeco – jenže Zajíc Březňák tvrdil –“

„Netvrdil!“ skočil mu prudce do řeči Zajíc Březňák.

„A tvrdil!“ řekl Švec.

„To popírám!“ řekl Zajíc Březňák.

„On to popírá,“ řekl Král, „tak to místo vynechte.“

„No tak aspoň Plch tvrdil –,“ řekl Švec a bázlivě se ohlédl po Plchovi, jestli to taky popře, jenže Plch nic nepopřel, spal jako zabitý.

„A potom jsem si namazal ještě jeden krajíček –,“ hovořil Švec.

„Ale co tedy tvrdil Plch?“ zeptal se jeden porotce.

„Na to si už nevzpomínám,“ řekl Švec.

„Jen si vzpomeň,“ prohodil Král, „nebo tě dám popravit.“

Nešťastný Švec upustil šálek i krajíc, svezl se na koleno a spustil:

„Jsem bídný tvor, Vaše Veličenstvo –“

„A taky bídný řečník,“ řekl Král.

Jedno morče křiklo: „Výborně,“ a soudní zřízenci je rázem zlikvidovali. (Protože to slovo je neobvyklé, hned vysvětlím, co s ním udělali.

Měli plátěný pytel, který se zavazoval na šňůrku; morče do něho po hlavě strčili a sedli si na ně.)

„To jsem ráda, že jsem to viděla,“ řekla si Alenka. „Kolikrát jsem už v novinách četla, jak po přelíčení, zřízenci okamžitě zlikvidovali pokus o potlesk, a nevěděla jsem, co to znamená; teď to vím.“

„Jestli toho už víc nevíš, tak poklekni,“ hovořil Král.

„Dál už to nejde,“ bránil se Švec, „už klečím.“

„Tak se posaď,“ odsekl Král. A tu zas druhé morče křiklo: „Výborně,“ a hned je zlikvidovali.

„Hele, morčata už dorazili!“ řekla Alenka. „Teď už to půjde hladce.“

„Radši bych dorazil svačinu,“ Švec pohlédl úkosem na Královnu, zabranou do seznamu zpěváků.

„Můžeš jít,“ řekl Král; a Švec pelášil od soudu, že si ani boty neobul.

„– a venku mu rovnou srazte hlavu,“ prohodila Královna k jednomu zřízenci; ale než došel zřízenec ke dveřím, byl Švec tentam.

„Předvolat dalšího svědka!“ řekl Král.

Dalším svědkem byla Vévodkynina kuchařka. V ruce držela pepřenku a podle toho, jak se lidé u dveří rozkýchali, uhodla Alenka, kdo to je, ještě než předstoupila před soud.

„Vydejte svědectví,“ řekl Král.

„Nevydám,“ řekla kuchařka.

Král se tázavě ohlédl po Bílém Králíkovi a ten mu pošeptal: „Vaše Veličenstvo musí tuto svědkyni podrobit křížovému výslechu.“

„Inu, mus je mus,“ pronesl zachmuřeně Král, založil ruce, zamračil se na kuchařku, až mu oči do důlků zalezly, a potom zahučel: „Z čeho se dělají vdolky?“

„Hlavně z pepře,“ řekla kuchařka.

„Ze sirupu,“ ozval se někdo za ní ospale.

„Popadněte Plcha za límec,“ zavřískla Královna. „Srazte Plchovi hlavu! Vyhoďte Plcha od soudu! Zlikvidujte ho! Uštípejte ho! Vyškubejte mu vousy!“

Jak Plcha vyhazovali, na soudu zavládl zmatek, a když se zas utišil, kuchařka byla pryč.

„Nevadí,“ řekl Král, jako by se mu ulevilo. „Předvolat dalšího svědka.“ A potichu řekl Královně: „Má zlatá, dalšího svědka musíte podrobit křížovému výslechu sama. Mě z toho bolí hlava!“

Alenka pozorovala Bílého Králíka, jak šmátrá v seznamu, a byla zvědava, kdo asi bude další svědek, „ – valné svědectví zatím neslyšeli,“ řekla si. Jaké překvapení, když Bílý Králík vysokým tenkým hláskem přečetl jméno:

„Alenka!“

Alenčino svědectví

„Zde!“ vykřikla Alenka; v tom rozčilení nadobro zapomněla, jak za tu chvilku vyrostla, a vylítla tak prudce, že obrubou sukně převrátila lavici porotců a porotce vyklopila divákům na hlavu; jak se tam rozplácli, připomínali jí akvárium se zlatými rybkami, které zrovna před týdnem nedopatřením převrhla.

„Prosím za prominutí!“ vyhrkla celá zdrcená a honem honem je sbírala; pořád ještě měla v hlavě tu nehodu se zlatými rybkami a tak nějak se jí zdálo, že je musí rychle posbírat a strčit zpátky do lavice, jinak že zahynou.

„Přelíčení nemůže pokračovat,“ řekl přísně Král, „dokud všichni porotci nebudou na svém místě – ale všichni,“ opakoval důrazně a vrhl nevlídný pohled na Alenku.

Alenka pohlédla na lavici porotců a zjistila, že v tom chvatu tam strčila Ještěříka po hlavě a že on, chudinka, mrská smutně ocáskem a nemůže se hnout. Hned ho zas vyndala a posadila jaksepatří. „Ostatně na tom nesejde,“ řekla si, „ať sedí tak či onak, na přelíčení stejně není nic platný.“

Sotva se porotci trochu vzpamatovali z leknutí a zřízenci poshledávali a vrátili jim tabulky a pisátka, hned se jali horlivě popisovat celou tu nehodu; jenom Ještěříka to tak zdolalo, že s otevřenými ústy civěl do stropu.

„Co ty o té věci víš?“ řekl Král Alence.

„Nic,“ řekla Alenka.

„Vůbec nic?“ nedal se odbýt Král.

„Vůbec nic,“ řekla Alenka.

„To je významné,“ řekl Král porotcům. Už už si to zapisovali na tabulky, a tu mu vpadl Bílý Králík do řeči: „Snad bezvýznamné myslí Vaše Veličenstvo,“ řekl uctivě, ale přitom se na něho mračil a šklebil.

„Toť se ví, že bezvýznamné,“ vyhrkl Král a potichu si pak odříkával

„významné – bezvýznamné – bezvýznamné – významné –“, jako by zkoušel, co zní lépe.

Někteří porotci si zapsali „významné“, druzí zas „bezvýznamné“. Alenka to pozorovala, protože jim zblízka viděla na tabulky, ale řekla si:

„Vždyť na tom nesejde.“

Král si už chvíli něco zapisoval do notýsku a tu zvolal: „Ticho!“ a přečetl z notýsku: „Paragraf čtyřicátý druhý. Každý, kdo měří přes míli, nechť opustí soudní síň.“

Všichni pohlédli na Alenku.

„Ale já neměřím míli,“ řekla Alenka.

„Měříš,“ řekl Král.

„Skoro dvě míle,“ podotkla Královna.

„A stejně nepůjdu,“ řekla Alenka, „a vůbec to není žádný platný paragraf – zrovna jste si ho vymyslel.“

„Je to nejstarší paragraf z celého zákoníku,“ řekl Král.

„Tak by to měl být paragraf první,“ řekla Alenka.

Král zbledl a rázem sklapl notes. „Poraďte se o rozsudku,“ řekl slabým třaslavým hlasem porotcům.

„Prosím, Vaše Veličenstvo, tady je ještě jeden doličný předmět,“ vylítl prudce Bílý Králík. „Zrovna sebrali ze země tenhle papír.“

„Co v něm stojí?“ řekla Královna.

„Ještě jsem ho neotevřel,“ řekl Bílý Králík, „bude to asi dopis zatčeného psaný – někomu.“

„Nejspíš,“ řekl Král, „ledaže by byl psaný nikomu, což není zvykem.“

„Jaká je adresa?“ zeptal se jeden porotce.

„Žádná,“ řekl Bílý Králík, „na obálce nic nestojí.“ Při těch slovech papír rozevřel a dodal: „Přece jen to není dopis, jsou to verše.“

„Je to rukopis zatčeného?“ zeptal se jiný porotce.

„Ne, není,“ řekl Bílý Králík, „a to je na tom nejpodivnější.“ (Porotci zkoprněli.)

„Napodobil asi cizí rukopis,“ řekl Král. (Porotci se zas uklidnili.)

„Prosím, Vaše Veličenstvo,“ řekl Spodek, „já jsem to nepsal a nikdo mi to nedokáže. Na konci není žádný podpis.“

„Jestli jsi to nepodepsal,“ řekl Král, „tím hůř. Jistě jsi něco nekalého obmýšlel, jinak by ses byl poctivě podepsal.“

Ze všech stran se ozval potlesk; byla to první moudrá věc, kterou Král ten den řekl.

„To dokazuje, že je vinen,“ řekla Královna.

„To vůbec nic nedokazuje,“ řekla Alenka, „vždyť ani nevíte, co těch verších je!“

„Přečíst,“ řekl Král.

Bílý Králík si nasadil brejle. „Kde mám prosím, Vaše Veličenstvo, začít?“ zeptal se.

„Začni od začátku,“ řekl Král, „a čti až do konce; potom přestaň.“ A Bílý Králík četl:

„Z toho, co jsme vyslechli, tohle je nejpádnější důkaz,“ řekl Král a zamnul si ruce. „Tak a teď ať porotci –“

„Jestli mi to některý z nich vysvětlí,“ řekla Alenka (v poslední chvíli o tolik vyrostla, že se už ani trochu nebála skočit mu do řeči), „dám mu šesták. Já v tom aspoň kouska smyslu nevidím.“

Porotci si zapsali na tabulky: „Ona v tom kouska smyslu nevidí“, ale aby jí to vysvětlili, k tomu se žádný neměl.

„Když v tom žádný smysl není,“ řekl Král, „nemusíme ho v tom hledat, a tak si ušetříme fůru práce. A přece jenom nevím, nevím,“ rozložil si verše na koleně a po očku do nich nahlížel. „Snad v nich nějaký smysl bude –

‚nejde mi plavání –‘, umíš ty plavat, nebo ne?“ obořil se na Spodka.

Spodek zavrtěl smutně hlavou. „Copak na to vypadám?“ řekl. (To rozhodně nevypadal, protože byl z lepenky.)

„Dobrá,“ řekl Král a brumlal si další verše: „‚– to není, chlapče, lež –‘, to ať posoudí porotci – ‚já jeden dal jí, oni pár zas jemu –‘, to mluví zřejmě o těch vdolcích, bodejť.“

„Ale dál tam stojí, ‚tak obdržel jsi vzácný dar‘,“ řekla Alenka.

„Už to máme!“ Král ukázal vítězoslavně na vdolky stojící na stole.

„To je nad slunce jasnější… A dále – ‚jak ji to popadne –‘ Copak tě, má zlatá, někdy něco popadne?“ oslovil Královnu.

„Nikdy!“ rozlítila se Královna a při těch slovech mrštila po Ještěříkovi kalamářem. (Nešťastný Vilík přestal totiž předtím psát po tabulce prstem, protože to na ní nebylo vidět; ale teď honem zase psal. Dokud to šlo, namáčel do inkoustu, který mu stékal po tváři.) „Na tebe to tedy vůbec nepadne,“ řekl Král a s úsměvem se rozhlédl po soudě. Zavládlo hrobové ticho.

„To je slovní hříčka,“ dodal uraženě Král a všichni se zasmáli.

„Nechť se porota poradí o rozsudku,“ řekl Král ten den snad už podvacáté.

„Kdepak! Kdepak!“ řekla Královna. „Nejprve ortel – potom, rozsudek.“

„Pitomost!“ pronesla hlasitě Alenka. „Nejprve ortel, to je mi nápad!“

„Budeš mlčet!“ okřikla ji Královna a celá zbrunátněla.

„A nebudu!“ řekla Alenka.

„Srazte jí hlavu!“ Královna se rozkřikla, co jí hrdlo stačilo. Nikdo se nehnul.

„Kdopak si z vás něco dělá?“ řekla Alenka (zatím už dorostla do své velikosti). „Vždyť jste pouhé karty.“

Tu se všechny karty vznesly do vzduchu a potom se zase na ni snášely – leknutím i zlostí zavřískla a střásla je ze sebe, a tu shledala, že leží na břehu s hlavou opřenou o sestřin klín a sestra jí opatrně smetá z obličeje suché listí, které jí tam ze stromů napadalo.

„Probuď se, Alenko!“ řekla sestra. „Ty ses ale prospala!“

„Ach, to ti byl divný sen!“ řekla Alenka, a pokud si vzpomínala, vypověděla sestře všechna ta podivná dobrodružství, o nichž jste právě četli; když domluvila, sestra ji políbila a řekla: „To byl, děvenko, opravdu divný sen. Ale teď běž na svačinu; hnedle se bude stmívat.“ A tak Alenka vstala a rozběhla se, a jak horempádem utíkala, pořád si říkala, jaký to byl báječný sen.

Po jejím odchodu zůstala však sestra sedět, podepřela si hlavu, hleděla na západ slunce a myslela na Alenku i na její báječná dobrodružství, až se z toho taky rozesnila a měla tento sen:

Nejprve se jí zdálo o Alence, jak jí zase ručkama obmyká koleno a dychtivě na ni upírá bystrá očka – slyšela znovu zvuk jejího hlasu a viděla ji před sebou, jak tak zvláštně pohazuje hlavou a střásá dozadu tu neposlušnou kadeř, která jí pořád a pořád padá do očí – a jak ji tak poslouchala nebo se domnívala, že ji poslouchá, kolem dokola se to zahemžilo podivnými tvory ze snu její sestřičky.

U nohou jí zašustila vysoká tráva, jak se tamtudy hnal Bílý Králík – poblíž v tůňce zašplíchala na útěku polekaná Myš – zařinčely šálky na nekonečné svačině Zajíce Březňáka a jeho přátel a Královna vřískavým hlasem posílala své hosty na popravu – znovu se Vévodkyni na klíně rozkýchalo prasátko a kolem něho třískaly mísy a talíře – znovu se rozléhal Nohův skřek a skřípání Ještěříkova pisátka a chroptění likvidovaných morčat a zdálky do toho zalétaly vzlyky nešťastného Paželva.

A tak tam seděla se zavřenýma očima a namlouvala si, že je v Kraji divů, a přece věděla, že jakmile je otevře, všechno se promění v šedou skutečnost – tráva bude šustit jenom větrem a tůňka šplouchat od rozevlátého rákosí – řinkot šálků se promění v cinkání ovčích zvonců a Královnino vřískání v ovčákův pokřik – a kýchání prasátka, Nohův skřek a všechny ty ostatní podivné zvuky se promění (to věděla) v zmatený halas na statku – a Paželvovy usedavé vzlyky budou jen vzdálené bučení dobytka.

Nakonec si ještě představila, jak jednou po letech bude její sestřička dospělá; a jak si i v zralém věku uchová z dětství prosté vroucí srdce – jak se za ní potáhnou zase jiné děti a jak se jim oči rozzáří a rozdychtí nad leckterým jejím úžasným příběhem a třeba také nad jejím dávným snem o Kraji divů – jak se bude vžívat do jejich prostých žalů, těšit se z jejich prostých radostí při vzpomínce na své dětství a na blahé letní dny.